ECLI:CZ:US:2009:4.US.2578.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2578/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti CARYONSTAR s. r. o., se sídlem Roháčova 188/37, 130 00 Praha 3, zastoupené Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem, AK se sídlem U Sokolovny 121, 760 01 Zlín, proti postupu Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, expozitura Brno, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2009 se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil, že postupem policejního orgánu Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, expozitura Brno, spočívajícím v odepření práva nahlédnout do trestního spisu vedeného pod č. TČ-2009-069028 (OKFK-117), bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 Listiny, a aby přikázal policejnímu orgánu umožnit stěžovatelce do trestního spisu nahlédnout.
Stěžovatelka uvedla, že Policie ČR zahájila úkony trestního řízení k objasnění a prověření skutečností, které nasvědčovaly spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 1, 4 tr. zákona. Ze spáchání trestné činnosti je podezřelá J. D., jednatelka stěžovatelky, případně další osoby, která jménem stěžovatelky zřídila bankovní účet, na který si následně nechávala zasílat finanční prostředky ve značném objemu, které obratem vybírala a dále zřejmě předávala dalšímu subjektu, kterému takto umožnila nezahrnovat je jako příjem do základu daně.
Usnesením ze dne 18. 6. 2009 čj. OKFK-117-2/TČ-2009-069028 policejní orgán rozhodl podle ustanovení §79a odst. 1 tr. řádu o zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky vedeném u České spořitelny, a. s., až do výše 10 682 550,- Kč a zakázal s nimi jakkoliv disponovat s výjimkou výkonu rozhodnutí. Podle stěžovatelky bylo rozhodnutí policejního orgánu nepřezkoumatelné, neúplné a nezákonné, a proto chtěla nahlédnout do spisu Policie ČR, aby se mohla seznámit s podklady, které vedly k jeho vydání, a přiměřeně se bránit zásahu do své majetkové sféry. Stížnost, kterou stěžovatelka i přes odepření nahlédnout do spisu podala, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 9 To 360/2009 zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění reagoval na stížnostní námitky a k odmítnutí nahlédnout do spisu konstatoval, že za současného stavu věci a v daném stadiu řízení k porušení práv stěžovatelky nedošlo.
K ústavní stížnosti stěžovatelka připojila rozhodnutí Policie ČR, stížnost proti tomuto rozhodnutí, usnesení Krajského soudu v Brně a svoji korespondenci s policejním orgánem. Ve vyjádření ze dne 2. 7. 2009 k dotazu vrchního komisaře Policie ČR, z jakého důvodu žádá o nahlédnutí do spisu, stěžovatelka výslovně uvedla: ...Policejní orgán rozhodl o zajištění výrazné části majetku obchodní společnosti naprosto nepřezkoumatelným, neúplným a nezákonným usnesením. Tím zasáhl do její majetkové sféry. Proti tomuto usnesení jsou přípustny opravné prostředky. Avšak aby mohly být plně realizovány, musí mít stěžovatel přehled o skutečnostech a důkazech, které vedly k vydání předmětného usnesení. V první řadě by měly být popsány v usnesení. Všechny důkazy o těchto skutečnostech musí být shromážděny ve vyšetřovacím spise. Jediným způsobem, jak se tedy seznámit s rozhodnými skutečnostmi a s důkazy a jak se proti nim bránit a vyjadřovat se k nim, je tedy nahlížení do spisu. Pokud policejní orgán právo nahlédnout do trestního spisu odepřel s odkazem na ustanovení §65 tr. ř., narušil tak "rovnost zbraní" v rámci trestního řízení mezi policejním orgánem a stěžovatelkou, která nemá dostatek relevantních podkladů, aby se vůbec mohla věcně vyjádřit ke všem důvodům vedoucím k zajištění předmětných finančních prostředků. Policejní orgán získává vůči stěžovatelce podstatnou výhodu, což je naprosto nepřípustné a odporuje to zásadě kontradiktornosti řízení."
Ústavní soud přezkoumal napadený postup policejního orgánu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti a příloh k ní připojených vyplynulo, že požadavek na nahlédnutí do spisu Policie ČR stěžovatelka odůvodnila potřebou zjištění relevantních podkladů za účelem podání stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu o zajištění finančních prostředků.
Standardní zásadou rozhodovací praxe Ústavního soudu je, že jeho možnosti zasáhnout do procesů vedených orgány činnými v trestním řízení jsou - v případě tvrzených zásahů jiným způsobem než rozhodnutím - omezeny na situace, kdy zásah do práv dosud trvá, je aktuální, stěžovatel je tímto zásahem orgánu veřejné moci již nebo ještě postižen a náprava nebyla zjednána. Obecně však platí, že pokud takový nežádoucí stav již odezněl nebo byl vyřešen jinou cestou, nemá další smysl (s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení) ve věci další řízení provádět. Tak tomu je i v projednávané věci.
Z usnesení Krajského soudu v Brně je zřejmé, že stěžovatelka i přes odepření nahlédnout do spisu právo podat opravný prostředek proti usnesení policejního orgánu podle §141 tr. řádu realizovala a námitky proti zajištění finančních prostředků uplatnila. Krajský soud v Brně její stížnost přijal, zabýval se jí a poté ji jako nedůvodnou zamítl. Za této situace Ústavní soud neshledal účelným zabývat se blíže důvody, pro které policejní orgán odepřel stěžovatelce nahlédnout do příslušné spisové dokumentace, neboť požadavek tvrzeného naléhavého řešení bezprostředního a přítomného zásahu do práv stěžovatelky pominul, čemuž nepochybně nasvědčuje i to, že stěžovatelka rozhodnutí Krajského soudu v Brně co do důvodů akceptovala, neboť proti němu ústavní stížností nikterak nebrojila.
K omezení práva na nahlížení do spisů Ústavní soud jen zcela obecně připomíná, že ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení není samo o sobě protiústavní, a to ani při realizaci práv obhajoby ve vztahu k obviněnému (srov. nález sp. zn. III. ÚS 239/04, Sb. n. u., sv. 33, str. 273). K námitce kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní Ústavní soud již dříve uvedl, že uvedené zásady sice platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání (srov. nález sp. zn. II.ÚS 336/06, Sb. n. u., sv. 44 str. 719). V souvislostech projednávané věci s přihlédnutím ke všem okolnostech případu Ústavní soud považoval uplatněnou ústavně právní argumentaci stěžovatelky za neopodstatněnou.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §42 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústně jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu