ECLI:CZ:US:2009:4.US.2627.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2627/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky MUDr. L. V., zastoupené Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem Sloupno 13, Smidary, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2035/2008-359 ze dne 23. 7. 2008, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 29/2005-236 ze dne 15. 6. 2005 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 10 C 285/99-192 ze dne 2. 9. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 10. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem doručeným dne 19. 12. 2008, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2035/2008-359 ze dne 23. 7. 2008 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") č. j. 25 Co 29/2005-236 ze dne 15. 6. 2005 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") č. j. 10 C 285/99-192 ze dne 2. 9. 2003 tak, že se žaloba co do částky 2 882, - Kč s příslušenstvím zamítá, a ve zbytku, tzn. v části, v níž byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit Ing. V. K. částku 317 118,- Kč s příslušenstvím, byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen. Řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2035/2008-359 ze dne 23. 7. 2008 zastaveno, neboť stěžovatelka neodstranila vadu spočívající v absenci právního zastoupení.
Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, je nutno konstatovat, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňovala, že nebyla v dovolacím řízení právně zastoupena, měla však za to, že vzhledem k jejím majetkovým poměrům jí mělo být přiznáno právo na bezplatnou právní pomoc. Jednotlivá rozhodnutí, jimiž obecné soudy ve věci osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení rozhodovaly, tzn. usnesení okresního soudu č. j. 10 C 285/99-281 ze dne 18. 1. 2006 ve spojení s usnesením krajského soudu č. j. 20 Co 103/2006-289 ze dne 23. 3. 2006 a usnesení okresního soudu č. j. 10 C 285/99-298 ze dne 23. 10. 2006 ve spojení s usnesením krajského soudu č. j. 25 Co 568/2007-329 ze dne 1. 11. 2007, však ústavní stížností napadena nebyla, Ústavní soud je proto nemohl podrobit meritornímu přezkumu. Za situace, kdy bylo ve věci osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce, pravomocně rozhodnuto a kdy si stěžovatelka ani k výzvě okresního soudu právní zastoupení nezajistila, neměl dovolací soud jinou možnost než řízení zastavit. V tomto ohledu tedy nelze Nejvyššímu soudu nic vytknout a Ústavní soud proto ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2035/2008-359 ze dne 23. 7. 2008, odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k rozsudku krajského soudu č. j. 25 Co 29/2005-236 ze dne 15. 6. 2005 a rozsudku okresního soudu č. j. 10 C 285/99-192 ze dne 2. 9. 2003 byla ústavní stížnost podána opožděně. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost možno podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval. Jelikož dovolací řízení bylo pro neodstranění nedostatku právního zastoupení zastaveno, byl posledním procesním prostředkem, od jehož doručení se odvíjel běh lhůty k podání ústavní stížnosti, rozsudek krajského soudu č. j. 25 Co 29/2005-236 ze dne 15. 6. 2005, který byl stěžovatelce doručen dne 28. 7. 2005. Stěžovatelka přitom odeslala svou ústavní stížnost až dne 23. 10. 2008, tedy zjevně po uplynutí zákonné lhůty. Ústavní soud tedy ústavní stížnost v této části odmítl dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka vznesla ve své ústavní stížnosti mimo jiné rovněž návrh na ustanovení advokáta postupem dle §63 zákona o Ústavním soudu, který byl zopakován i v doplnění podání ze dne 17. 12. 2008, přestože stěžovatelka již byla v tomto okamžiku právně zastoupena. Jelikož zákon o Ústavním soudu neumožňuje, aby Ústavní soud ustanovil stěžovateli právního zástupce a stejně tak není v této souvislosti možné ani přiměřené užití občanského soudního řádu, nezbylo Ústavnímu soudu než předmětný návrh odmítnout dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Ostatně lze dovodit, že za daných okolností již ani sama stěžovatelka nepovažovala tento návrh za relevantní a v textu doplněného podání ze dne 17. 12. 2008 zůstal obsažen pouze proto, že se právní zástupce stěžovatelky obsahem textu jím předkládané ústavní stížnosti nezabýval ani do té míry, aby z jejího znění nyní již zjevně nadbytečný návrh vypustil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu