ECLI:CZ:US:2009:4.US.2654.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2654/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Jaselská 23, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4822/2007142 ze dne 2. července 2009 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 64/2005-130 ze dne 31. května 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 8 C 98/2003 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Prostějově rozsudkem č. j. 8 C 98/2003-112 ze dne 5. listopadu 2004 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatele podanou dne 16. září 2003, kterou se na žalované MURHOF, s.r.o. (dále jen "žalovaná") domáhal zaplacení částky 1.025.931 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně ode dne 3. července 2001 do zaplacení (dále jen "žaloba") a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady řízení ve výši 47.190,-Kč. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal dne 23. prosince 2004 stěžovatel odvolání (dále jen "odvolání"). Podáním doručeným podle podacího razítka osobně na podatelnu Krajského soudu v Brně dne 11. května 2007 v 11:40 hodin vzal stěžovatel ve smyslu ust. §96 občanského soudního řádu v celém rozsahu žalobu zpět (dále jen "zpětvzetí žaloby"). Podáním doručeným podle podacího razítka osobně na podatelnu Krajského soudu v Brně dne 11. května 2007 ve 14:30 hodin pak požádal stěžovatel soud, aby k podání, doručenému soudu osobně téhož dne, jímž vzal žalobu zpět, nepřihlížel s tím, že do dne 18. května soudu sdělí, zda žalobu vezme zpět či nikoli (dále jen "odvolání zpětvzetí žaloby"). Dne 18. května 2007 vzal žalobce ve smyslu ust. §207 občanského soudního řádu odvolání zpět a uvedl, že zpětvzetí žaloby ve smyslu ust. §96 občanského soudního řádu nečiní (dále jen "zpětvzetí odvolání"). Krajský soud v Brně svým v záhlaví citovaným rozhodnutím následně rozhodl, že rozhodnutí soudu prvního stupně se zrušuje a řízení se zastavuje a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady řízení ve výši 70.710,-Kč. Proti právě uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud svým v záhlaví citovaným usnesením zamítl a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 29.210,-Kč.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že k odvolání zpětvzetí žaloby nebylo možno přihlížet, a to s ohledem na skutečnost, že odvolání zpětvzetí žaloby došlo soudu později než zpětvzetí žaloby, a že stejnou povahu má též následné zpětvzetí odvolání. Stěžovatelka porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že obecné soudy v dané věci vyložily ust. §41a odst. 4 občanského soudního řádu ústavně nekonformě a zcela v rozporu se závěry Ústavního soudu, jmenovitě pak např. s nálezem sp. zn. IV. ÚS 369/06.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zjistil, že i kdyby obecné soudy rozhodly podle představ stěžovatele, tedy pokud by bylo odvolání zpětvzetí žaloby považováno za účinné a nedošlo tak na základě zpětvzetí žaloby ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a zastavení řízení, ale až na základě zpětvzetí odvolání k zastavení odvolacího řízení a tím k nabytí právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně, na neuložení povinnosti žalované zaplatit stěžovateli žalobou nárokované částky a ani na stěžovateli uložené povinnosti zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, včetně jejich výše, by se ničeho nezměnilo. Za těchto okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že eventuelně shledaný zásah do práv stěžovatele by nemohl dosahovat ústavněprávní rozměr, a proto by též nemohl odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu do v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Nad to Ústavní soud konstatuje, že podle jeho přesvědčení ve věci stěžovatele obecné soudy rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Důvody, pro které v projednávané věci nepřihlédly k odvolání zpětvzetí žaloby a rozhodly výroky, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v odůvodnění svých rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlily. Ústavní soud, nespatřujíc nutnost k nim cokoli dalšího dodávat, na tyto pouze odkazuje. Pokud jde o odkaz stěžovatele na rozpor interpretace ust. §41a odst. 4 občanského soudního řádu učiněné obecnými soudy s judikaturou Ústavního soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že tato interpretace obecných soudů je s jeho judikaturou, včetně stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 369/06, v souladu.
Z uvedených důvodů tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za účelné vyzývat stěžovatele k odstranění vady návrhu spočívající v absenci výslovného uvedení skutečnosti, že plná moc advokáta připojená k ústavní stížnosti je určena k zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo nic změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu