ECLI:CZ:US:2009:4.US.2672.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2672/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. I. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Mělník, Jiráskova 236, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. července 2008 č. j. 30 Co 326/2008-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. října 2008, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 22. července 2008 č. j. 30 Co 326/2008-25 (dále jen "napadené rozhodnutí"), kterým bylo ve výroku III. změněno usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. května 2008 č. j. Nc 4393/2003-18 tak, že oprávněné LIJA, a. s. se neukládá povinnost nahradit stěžovateli náklady exekučního řízení ve výši 5 073,60 Kč z důvodu odvolání stěžovatele z funkce exekutora.
Podle názoru stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho základní právo podle čl. 11, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť krajský soud rozhodl, že nemá nárok na žádnou odměnu, ačkoliv správně dospěl k závěru, že odměna byla stěžovatelem vyúčtována ve správné výši.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a obsah vyžádaného spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. Nc 4393/2003 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem aplikace ustanovení §44 odst. 9 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), tedy podústavního práva, krajským soudem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ústavní soud obdobnou ústavní stížnost stejného stěžovatele usnesením ze den 24. března 2009 sp. zn. I. ÚS 119/09 odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost. První senát Ústavního soudu v odůvodnění uvedeného usnesení ohledně výkladu ustanovení §44 odst. 9 exekučního řádu odkázal na odboru literaturu [Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související, Komentář. 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2005, str. 250] v níž byl publikován logický závěr, že ustanovení §44 odst. 9 věta čtvrtá exekučního řádu uvádí pouze způsob určení výše odměny exekutora, nestanoví však procesní postup, kterým mají být náklady exekuce určeny, ani zda o nich rozhoduje exekutor či soud. Proto náklady původního exekutora určí podle §88 odst. 1 exekučního řádu nově pověřený exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce a příkaz původnímu exekutorovi doručí. Proti části příkazu, která určuje výši odměny a náhrad výdajů původního exekutora, může tento exekutor podat námitky, protože je v této části řízení účastníkem, o jehož právech je rozhodováno. Čtvrtý senát Ústavního soudu nemá důvodu odchylovat se od závěrů prvního senátu uvedených v odůvodnění jeho usnesení a stejně tak považuje uvedený postup za ústavně konformní, neboť - kromě jiného - umožňuje případně zohlednit i pravidla pro určení osoby, které bude uložena povinnost nahradit náklad exekuce ve smyslu §89 exekučního řádu.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. B. proti Slovensku, 2003 in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudy řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné krajským soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu