ECLI:CZ:US:2009:4.US.2683.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2683/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem Advokátní kanceláře v Plzni, náměstí Republiky 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2008, č. j. 6 Ads 43/2007-92, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozhodnutím ředitele Policie České republiky, správy Západočeského kraje v Plzni, ve věcech služebního poměru ze dne 27. 7. 2004 č. 748/2004 byl podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Jeho odvolání proti tomuto rozhodnutí policejní prezident ve věcech služebního poměru rozhodnutím ze dne 1. 2. 2005 č. 60 zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2007 č. j. 5 Ca 59/2005-51 zamítl. Stěžovatelem podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 17. 7. 2008 č.j. 6 Ads 43/2007-92 zamítl.
3. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za vadné, neboť jím bylo Nejvyšším správním soudem nesprávně posouzeno stěžovatelem namítané porušení jeho procesních práv, zejména zkrácení jeho práva vyjádřit se k věci před vydáním prvoinstančního rozhodnutí služebního funkcionáře. Toto právo přitom podle stěžovatelova názoru vyplývá z obecných zásad spravedlivého procesu a z ustanovení §130 odst. 3 zákona o služebním poměru. Stěžovateli tak bylo zároveň upřeno i právo plnohodnotně se účastnit řízení ve věci propuštění ze služebního poměru. Zkrácení stěžovatelova práva vyjádřit se k věci bylo přitom konstatováno i správním soudem, avšak dle jeho názoru nešlo o vadu řízení, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel však s tímto právním závěrem správního soudu nesouhlasí a považuje uvedený zásah do jeho procesních práv za zcela zásadní. Z odůvodnění napadeného rozsudku je navíc patrné, že prvoinstanční služební funkcionář neposuzoval věc z pohledu dodržení práva stěžovatele na spravedlivý proces, ale z pohledu skutku, který stěžovatel spáchal. Na této skutečnosti nic nemění ani závažnost protiprávního jednání stěžovatele. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces také tím, že nevzal v úvahu stěžovatelem namítané nedostatečné odůvodnění rozhodnutí služebních funkcionářů obou instancí způsobující jejich nepřezkoumatelnost. Služební funkcionáři se ve svých rozhodnutích zaměřili na popis skutkového stavu, avšak neodůvodnili, proč předmětným činem stěžovatel porušil služební přísahu nebo služební povinnost "zvlášť závažným způsobem". Nejvyšší správní soud tak ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a proto v závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 59/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze.
5. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí stejné námitky jako v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, v němž je uvedeno, jakými úvahami se soud řídil při svém rozhodování o stěžovatelově kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud má za to, že jeho rozhodnutí není v rozporu se stěžovatelem citovaným ustanovením Listiny a proto je namístě stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2007 posoudil skutečnost, že stěžovatel podle obsahu správního spisu nebyl poučen o svém právu se k věci vyjádřit a nebyl vyslechnut [poté, co dle záznamu o vysvětlení podle §158 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, využil práva nevypovídat], jako vadu řízení, která však v dané věci nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. K tomu soud především hodnotil, že stěžovatel byl řádně seznámen s podklady pro rozhodnutí (záznam ze dne 27. 7. 2004), prvoinstanční rozhodnutí se opírá pouze o skutečnosti stěžovateli známé, jednání stěžovatele bylo spolehlivě prokázáno a stěžovatel je nepopíral. Soud dále hodnotil, že ze správního spisu nevyplývá, a stěžovatel to ani netvrdil, že by se práva vyjádřit se domáhal a byl odmítnut. Dále soud hodnotil, že stěžovatel v žalobě namítl, že pokud by měl možnost k věci se vyjádřit, uvedl by, zda před jízdou požil alkohol, popřípadě, pokud jej požil, mohl by uvést, jaký byl důvod jeho jízdy. Požití alkoholických nápojů před jízdou však žalobce nepopíral a bylo prokázáno dechovou zkouškou. Důvod jízdy pod vlivem alkoholu žalobce nevysvětloval ani v podaném odvolání, ale ani v podané žalobě (v žalobě pouze obecně poukázal na možné jednání v krajní nouzi); přitom k věci se vyjádřit a uvést rozhodné skutečnosti žalobce nepochybně mohl nejpozději v podaném odvolání. K tvrzení žalobce uplatněném teprve u jednání před soudem, tj. že po požití alkoholu řídil vozidlo z důvodu rizikového těhotenství své ženy, soud v rozsudku konstatoval, že pokud by žalobce takové tvrzení uplatnil nejpozději v odvolání (což mohl, avšak neučinil tak), pak by bylo na žalovaném se s ním vypořádat. Odvolacímu orgánu nelze vytýkat, že neposoudil skutečnosti, které stěžovatel neuplatnil, ač tak (nepochybně nejpozději v odvolání) učinit mohl. Soud je toho názoru, že absence poučení stěžovatele o tom, že má právo k věci se vyjádřit a navrhnout důkazy, nebyla důvodem, který žalobci znemožnil uvést rozhodné a pro věc významné skutečnosti přinejmenším v podaném odvolání. V podaném odvolání se žalobce nepochybně mohl k věci vyjádřit, přesto neuvedl nic, co by zpochybnilo skutková zjištění správního orgánu či žalobce vyvinilo. Z těchto důvodů má soud za to, že nebyl---li stěžovatel poučen o svém právu vyjádřit se k věci, nejde v této konkrétní věci o vadu řízení, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§76 odst. 1 písm. c/ zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů). Závěr správního orgánu, který jednání žalobce posoudil jako úmyslné zvlášť závažné porušení služební přísahy, byl dle mínění soudu správními rozhodnutími odůvodněn srozumitelně a přezkoumatelným způsobem. Jednání policisty, který řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, bylo dle přesvědčení soudu takto posouzeno správně.
7. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v podané žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, v průběhu řízení před správním soudem a v podané kasační stížnosti, s níž se již správní soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v rámci správního soudnictví a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
9. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje především v tom, že mu nebyla dána prvoinstančním služebním funkcionářem možnost vyjádřit se k věci před vydáním jeho rozhodnutí, kdy správní soudy ve svých rozhodnutích neposkytly tomuto jeho procesnímu právu, jehož porušení mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, soudní ochranu. Jak Ústavní soud zjišťuje, oba správní soudy se ve svých rozhodnutích touto stěžovatelovou námitkou podrobně zabývaly. Zejména Městský soud v Praze podrobně rozebral průběh řízení ve věci propuštění stěžovatele ze služebního poměru od jeho zahájení, kdy shledal, že z obsahu záznamu o seznámení se spisem ze dne 27. 7. 2004 podepsaného stěžovatelem vyplývá, že stěžovatel měl dostatek času k seznámení se se všemi podklady rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. K těmto podkladům se stěžovatel nevyjádřil, zároveň ale nevyplývá, že by se takové možnosti domáhal (č.l. 53). Po obsáhlém odůvodnění, ve kterém Městský soud v Praze srozumitelně a logicky uvedl, jakými úvahami se řídil, dospěl městský soud k závěru, že skutečnost, že se stěžovatel před vydáním prvoinstančního rozhodnutí k jeho podkladům nevyjádřil a ani nebyl poučen o tom, že se k nim může vyjádřit, není v daném případě vadou řízení, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel měl ostatně možnost se k těmto podkladům vyjádřit i v podaném odvolání. S tímto odůvodněním a učiněným právním závěrem městského soudu se v plném rozsahu ztotožnil i Nejvyšší správní soud. Ústavní soud v předmětné argumentaci správních soudů stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces neshledal.
10. Stěžovatel dále namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces spočívající rovněž v tom, že Nejvyšší správní soud nevzal v úvahu stěžovatelem namítané nedostatečné odůvodnění rozhodnutí služebních funkcionářů obou instancí, v čem došlo předmětným činem ze strany stěžovatele k porušení služební přísahy nebo služební povinnosti "zvlášť závažným způsobem". Také touto námitkou se oba správní soudy podrobně zabývaly a konstatovaly, že závěr prvoinstančního služebního funkcionáře je odůvodněn srozumitelným a plně přezkoumatelným způsobem. Nesouhlas stěžovatele s tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Stěžovatelovo tvrzení o nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí služebních funkcionářů postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci a Ústavnímu soudu nepřísluší na základě daného skutkového stavu hodnotit, zda ze strany stěžovatele došlo k porušení služební přísahy nebo služební povinnosti "zvlášť závažným způsobem". Takové hodnocení přísluší obecným soudům a Ústavnímu soudu náleží, jak již bylo výše uvedeno, posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodovaly dvě instance správního soudnictví, přičemž oba správní soudy se námitkami stěžovatele podrobně zabývaly. V jejich postupu, interpretaci ustanovení zákona o služebním poměru a učiněných právních závěrech Ústavní soud nespatřuje prvky libovůle či porušení principu spravedlnosti a neshledal tak v tomto ohledu stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces zaručuje, že věc bude soudem projednána, nezaručuje však, že návrhu bude soudem také vyhověno. Stěžovatel v posuzované věci svého práva žádat soudní ochranu náležitě využil a ta mu byla v rámci správního soudnictví též náležitě poskytnuta.
12. V obecné rovině pak Ústavní soud navíc připomíná, že posláním Policie ČR a jejích jednotlivých příslušníků je ochrana veřejného zájmu, tj. činnost směřující k ochraně života, zdraví a majetku osob, k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti státu. Příslušníkem Policie ČR se může stát pouze osoba, která projde náročným přijímacím řízením, v němž musí osvědčit mimo jiné vysoké morální a charakterové kvality, jež se následně promítají do znění služební přísahy. Jednání policisty v rozporu se zákonem a morálními hodnotami ohrožuje jeho autoritu, vážnost a důstojnost na veřejnosti a při plnění služebních povinností a současně ohrožuje poslání, autoritu a postavení policie jako veřejného sboru.
13. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu