ECLI:CZ:US:2009:4.US.2725.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2725/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci stěžovatele M. H., právně zastoupeného JUDr. Michalem Vihanem, Školní 2, Teplice, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 9 C 21/2004 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2008 sp. zn. 12 Co 591/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 11. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl zaměstnán u vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti od 12. 9. 1966 do 31. 1. 1997 v pracovním zařazení sklář lisovaného skla a instruktor učňů. Pracovní poměr byl ukončen ke dni 31. 1. 1997 výpovědí ze strany žalované podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZP") z důvodů organizačních změn. Dne 29. 11. 1993 byla stěžovateli zjištěna nemoc z povolání, na její následky byl v pracovní neschopnosti a po jejím skončení byl od 1. 3. 1994 zařazen na práci instruktora učňů, kterou vykonával až do skončení pracovního poměru. Náhradu ztrátu na výdělku mu žalovaná hradila na základě mimosoudní dohody. Po ukončení pracovního poměru se přihlásil stěžovatel na úřad práce a od 3. 2. 1997 je veden v seznamu uchazečů o zaměstnání. Původní zaměstnavatel vyplácel stěžovateli fixní rentu (13.496,- Kč do 31. 7. 2003). Tato renta byla pak za období od 1. 8. 2003 drasticky snížena na 1325,- Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že ke skončení pracovního poměru nedošlo následkem nemoci z povolání, ale v důsledku organizačních změn, a tak pokles na výdělku žalobce nesouvisí s jeho zdravotním stavem, ale se stavem a situací na trhu práce, tak jako u všech ostatních zaměstnanců končících pracovní poměr ze stejných důvodů. Odvolací soud se s právním názorem nalézacího soudu ztotožnil a navíc doplnil, že je podstatnou ta skutečnost, že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez ohledu na to, zda jejich pracovní schopnost je omezená nemocí z povolání".
Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 26, 28 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Oba soudy se ve svých rozhodnutích dovolávají situace na trhu práce a nezabývají se otázkou, že to byla pouze obecná nezaměstnanost, která stěžovateli bránila nalézt práci, anebo též zcela nebo z části důvody zdravotní vyvolané právě nemocí z povolání. Soud tak uzavřel možnost, že handicap stěžovatele může hrát roli v době panující obecné nezaměstnanosti. Stěžovatel sice obdržel nabídky zaměstnání, které však nemohl pro svůj zdravotní stav využít. Stěžovatel tak nemá rovné postavení s ostatními uchazeči o zaměstnání na trhu práce.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v předmětném případě nestalo.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení základního práva na spravedlivý proces došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však Ústavní soud v tomto případě nezjistil.
Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se soudy předmětným případem řádně zabývaly, zhodnotily skutkový stav věci a závěry, k nimž dospěly, řádně odůvodnily. Namítá-li stěžovatel, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevhodně argumentovaly situací na trhu práce, nutno konstatovat, že na zaměstnavatele, potažmo na Českou pojišťovnu, nelze přenášet odpovědnost za situaci na tomto segmentu trhu. Smyslem vyplácené renty přitom není nahrazení předchozího příjmu v plné výši, ale toliko toho, oč je stěžovatel zkrácen v důsledku vzniku nemoci z povolání. Jinými slovy to, že stěžovatel nemůže vykonávat dosavadní zaměstnání, neznamená, že nemůže vykonávat vůbec žádnou práci, a to i méně finančně ohodnocenou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu