ECLI:CZ:US:2009:4.US.2773.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2773/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. Š., právně zastoupeného advokátem Mgr. Richardem Frommerem, tř. Svobody 31, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 30 Cdo 1713/2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 1 Co 314/2005 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. 34 C 80/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 10. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se cítil být poškozen informacemi zveřejněnými dne 7. 5. 2003 v deníku MF dnes a proto požádal vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti o uveřejnění odpovědi. Jelikož se tak nestalo, jal se stěžovatel domáhat svého práva cestou obecných soudů, které však jeho návrhu nevyhověly.
Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že soudu prvního stupně muselo být již při zahájení řízení zřejmé, že nejsou dány důvody pro pokračování v soudním řízení a provedené dokazování tak bylo prováděno zcela zbytečně, což se pak projevilo také ve výši nákladů soudního řízení. Za zcela zásadní pak považuje stěžovatel pochybení soudů při interpretaci §10 až 14 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen "tiskový zákon") ohledně nutného obsahu odpovědi. Obecné soudy návrhu stěžovatele nevyhověly především z toho důvodu, že z odpovědi není zřejmé, k jakému článku se odpověď vztahuje. Soud a ani vedlejší účastník řízení přitom po dobu soudního řízení nesdělili, že odpověď není dostatečně určitá. V žádném ustanovení tiskového zákona přitom není uvedeno, že v odpovědi musí být výslovně, tedy např. datem a místem uveřejnění uvedeno, kterého článku se odpověď týká. Ze zákona je pouze patrno, že v odpovědi musí být uvedeno jméno osoby, která o odpověď žádá. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za formalistické. Dle náhledu stěžovatele z hlediska naplňování jeho ústavně zaručeného práva na čest a dobré jméno nemůže obecnými soudy provedený výklad citovaného zákona obstát.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů (zde konkrétně soudů rozhodujících ve správním soudnictví) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud však v daném případě takové porušení neshledal. Napadená rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna a příslušná ustanovení jednoduchého práva byla obecnými soudy i správními úřady vyložena standardně a ústavně konformně.
Vrchní soud v Praze sice dospěl k závěru, že informace zveřejněné vedlejším účastníkem se mohly dotknout cti žalobce jako vynálezce a zlepšovatele, nicméně obsah požadované odpovědi se vymykal skutkovým zjištěním soudu. Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom smyslu, že všichni účastníci nepochybně v průběhu soudního řízení věděli, který článek zveřejněný v Mf Dnes je považován za sporný, ovšem pokud by byla odpověď zveřejněna ve znění požadovaném stěžovatelem, chyběly by čtenářům bližší souvislosti a okolnosti případu a odpověď by tak byla v podstatě vytržená z kontextu. Obecné soudy se přidržely teleologického výkladu zákona, neboť odpověď směřuje především vůči čtenářské veřejnosti, před níž se chtěl stěžovatel očistit a nikoli vydavateli. Jak poukázal ve svém odůvodnění Nejvyšší soud, představuje identifikace článku logický požadavek vyplývající z tiskového zákona. Dle náhledu Ústavního soudu lze provedený výklad považovat za logický a ústavně konformní.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu