ECLI:CZ:US:2009:4.US.2810.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2810/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. C., právně zastoupeného advokátem Mgr. Milanem Milnerem, Václavské náměstí 794/38, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 1. 2008 sp. zn. 13 C 163/2002 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 13 Co 181/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 11. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V řízení před obecnými soudy, které bylo zahájeno v roce 2002, se bývalá manželka stěžovatele domáhala zrušení práva společného nájmu k bytu účastníků. Manželství bylo sice rozvedeno, ale k dohodě o nájmu bytu nedošlo. V průběhu zahájeného soudního řízení vznášely protistrany řadu návrhů, přičemž podáním ze dne 16. 10. 2007 vzala vedlejší účastnice svůj návrh zpět. Stěžovatel však se zpětvzetím žaloby nesouhlasí, neboť ve spise je dostatek důkazů pro vynesení rozsudku a v případě zastavení řízení se může žalobkyně opět kdykoliv domáhat zrušení společného nájmu. Dle náhledu stěžovatele soudy nerespektovaly ustanovení §96 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, čímž došlo i k zásahu do práva na spravedlivý proces. Vedení řízení o zrušení práva společného nájmu bytu bylo v zájmu obou účastníků, a to především za situace, kdy vedlejší účastnice již jednou vzala svůj návrh zpět, poté však řízení ve věci novým návrhem opakovaně zahájila. Za těchto okolností je postavení stěžovatele značně nejisté, neboť samotné zpětvzetí žaloby nemá vliv na existenci společného nájmu manželů. Postup soudů tedy považuje stěžovatel za odepření spravedlnosti. Další argumentace stěžovatele je založena na námitkách podjatosti proti soudkyni JUDr. Fritové, která je ve vztahu ke stěžovateli zjevně nepřátelská, což se projevuje jeho diskriminací v rámci soudního řízení. Jmenovaná soudkyně za šest let trvajícího sporu nevyslechla jediného svědka, kterého navrhl stěžovatel. Stěžovatel brojí též proti způsobu, jakým jsou u soudu přidělovány spisy jednotlivým soudcům, neboť dle jeho názoru je zcela nepravděpodobné, že by bez vnějšího zásahu všechny tři jeho případy napadly stejné soudkyni.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Stran práva na spravedlivý proces dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze se stěžovatelem souhlasit v tom smyslu, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se soudy nesouhlasem stěžovatele se zastavením řízení zabývaly a při svém rozhodování a následném odůvodnění rozhodnutí jej vzaly v potaz. Obvodní soud přitom vyšel z toho, že jestliže žalobkyně nehodlá rozporovat názor žalovaného, že žalovaný užívá předmětný byt po právu, pak na ní nelze požadovat, aby dále v pozici žalobkyně pokračovala ve sporu a plnila procesní povinnosti účastníka řízení. Odvolací soud pak dohledal ve věci další důvody, pro které nemůže soud rozhodnout o předmětu sporu, tj. o zrušení práva společného nájmu bytu rozvedených manželů. Dle náhledu Ústavního soudu lze považovat takto odůvodněný nesouhlas účastníka se zastavením řízení za ústavně konformní a v napadených rozhodnutích tak nelze dohledat zásah do jeho základních práv a svobod, neboť zastavením řízení nebude účastník nijak poškozen.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu