ECLI:CZ:US:2009:4.US.2829.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2829/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. D. H., zastoupeného Mgr. Vladanou Pščolkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Ostravě, Jurečkova 16-20, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2007 č. j. 13 Co 430/2007-476 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2007 č. j. OP 171/2002-429, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady rovnosti stran, garantované čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na péči o děti podle čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i čl. 10 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel dále poukazuje na rozpor napadených rozhodnutí zejména s čl. 3 odst. 1 a odst. 2, čl. 5, čl. 6 odst. 2 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2007 č. j. OP 171/2002-429 byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření, jímž se domáhal svěření svého nezletilého syna S. H. do střídavé výchovy. K jím podanému odvolání Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 7. 2007 č. j. 13 Co 430/2007-476 uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě potvrdil.
3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že zasahují do jeho základních práv zaručených mu Ústavou, Listinou, jakož i Úmluvou o právech dítěte, kterou je podle čl. 10 Ústavy Česká republika vázána. Ze shora uvedených článků Úmluvy přitom vyplývá, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Stěžovatel se proto návrhem na předběžné opatření domáhal změny stávajícího stavu. Soud podle názoru stěžovatele rozhodl v rozporu se zájmy dítěte a nebyla zachována ani rovná práva účastníků, neboť obecné soudy bez jakéhokoliv odůvodnění zvýhodnily matku, která není ochotna se ohledně styku s dítětem s ním domluvit. Stěžovatel je schopen se o syna S. řádně starat, stejně jako jeho matka, má právo o dítě pečovat, rozhodovat o jeho výchově a podílet se na jeho rozvoji. Tato jeho práva jsou mu však odepřena. Střídavé výchově syna přitom podle stěžovatele nebrání žádné zákonné překážky, ba naopak jsou zde důvody pro to, aby soud takto zatímně poměry upravil. Současný stav, který se vyvinul i spolupůsobením obecných soudů, fakticky znamená, že jeho syn je od stěžovatele odloučen a dochází tak k narušení jeho výchovy, a to jak po stránce citové, rozumové, tak i morální. Soudy se tak při svém rozhodování dopustily svévole, nerespektovaly kogentní normy a jejich interpretace je v rozporu s principy spravedlnosti. Tím bylo porušeno zejména stěžovatelovo právo na řádný proces, jakož i další jeho základní práva, a stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. OP 171/2002 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Okresního soudu v Ostravě a vedlejší účastnice Mgr. E. B. - matky nezletilého S.
6. Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 2007 uvádí, že věc je komplikovaná v prvé řadě z toho důvodu, že mezi rodiči po opakovaných konfliktech neexistuje komunikace a nejsou schopni se dohodnout. Ve věci již byla vydána řada rozhodnutí, jejichž přesný výčet je zřejmý z obsáhlého spisu, který však okresní soud nemá v uvedené době k dispozici a nemůže ho tedy Ústavnímu soudu postoupit.
7. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
8. Shora uvedené vyjádření Okresního soudu v Ostravě k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel, a nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
9. Z vyžádaného soudního spisu, který po opakovaných žádostech byl s ohledem na stěžovatelem v průběhu řízení opakovaně činěné návrhy postoupen Ústavnímu soudu teprve 6. 5. 2009, Ústavní soud zjistil, že o návrhu na úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti a o úpravě styku soud prvního stupně již rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2007 č. j. OP 171/2002-394a, přičemž svěřil nezletilého syna S. do výchovy vedlejší účastnici (matce syna), stanovil výši výživného a upravil styk otce s nezletilým synem. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně odvolání a návazně podal i předmětný návrh na předběžné opatření, jehož zamítnutí obecnými soudy nyní stěžovatel napadá v posuzované ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, o podaném odvolání proti meritornímu rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2007 rozhodl rozsudkem ze dne 23. 1. 2008 č. j. 13 Co 429/2007-560 tak, že rozsudek soudu prvního potvrdil a svým rozhodnutím upravil pouze výrok stran styku otce s nezletilým synem.
10. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti obecné soudy uvedenými rozsudky meritorně pravomocně rozhodly o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti a o úpravě styku rodičů s jejich nezletilým synem S., o což ve svém návrhu na předběžné opatření stěžovatel usiloval mezitímně upravit, je zjevné, že jakýkoliv přezkum návrhu na předběžné opatření po skončení daného řízení je zcela bezpředmětný. I v případě, že by Ústavní soud návrhu vyhověl, nemělo by toto rozhodnutí žádného vlivu na již skončené řízení. Nastala tak situace, která je v teorii a praxi ústavního soudnictví označovaná jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York, 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul, 1995, s. 83-85) nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit) v praxi Spolkového ústavního soudu (např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg, 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München, 1994, s. 142-150), tj. stav, kdy již spor odezněl nebo byl vyřešen jinou cestou a s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení již nemá další smysl řízení v nějaké věci provádět.
11. Z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Poté, co došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což je však zcela výjimečné, např. v případech, kdy by přicházel v úvahu nárok na odškodnění za protizákonné rozhodnutí státního orgánu (srov. k tomu např. Šimíček, V. Ústavní stížnost, 3. vyd., Linde, 2005, s. 102-103).
12. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu