ECLI:CZ:US:2009:4.US.2869.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2869/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Honebního společenstva Poštorná, se sídlem Poštorná, Hlavní 45/26, IČ: 48452149, zastoupeného JUDr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou v Brně, Příkop 2a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. října 2008 č. j. 3 Aps 5/2008-282, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. listopadu 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") ze dne 2. října 2008 č. j. 3 Aps 5/2008-282 (dále jen "napadené rozhodnutí"). Podle názoru stěžovatele byl napadeným rozhodnutím porušen čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 136/2006 a NSS sp. zn. 3 Aps 5/2008 Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím NSS zamítl kasační stížnost žalovaného Městského úřadu Břeclav (výrok I.), odmítl kasační stížnost stěžovatele (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci Honebnímu společenstvu Poštorná-Háje náhradu nákladů řízení ve výši 2 400,- Kč (výrok III.).
Stěžovatel má za to, že v provedeném řízení byla porušena zásada rovnosti účastníků soudního řízení a to zejména tím, že soud v rámci svého rozhodování jej nepřipustil jako osobu zúčastněnou a nepřihlédl k ústavní ochraně jeho práv, resp. rozhodoval k tíži jeho oprávněných práv. Stěžovatel tvrdil, že mu bylo odebráno právo zúčastněné osoby u jednání Krajského soudu v Brně a že NSS měl vyčkat na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 243/2005, který rozhodne o žalobě stěžovatele ze dne 28. září 2005 a nikoliv presumovat neexistenci stěžovatele. Napadenému rozhodnutí stěžovatel rovněž vytýkal, že NSS při svém rozhodování nezohlednil skutečnost, že většina deklarovaných členů Honebního společenstva Poštorná-Háje v rámci návrhu na registraci tohoto společenstva, byli členové stěžovatele se všemi s tímto souvisejícími právními důsledky. Stěžovatel rovněž namítal, že postup od samého počátku řízení o jeho transformaci podle ustanovení §69 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen "zákon o myslivosti") byl ze strany žalovaného Městského úřadu v Břeclavi a potažmo poté Ministerstva zemědělství veden v rozporu se zákonem. Mimo zrušení napadeného rozhodnutí a jeho odkladu vykonatelnosti stěžovatel v petitu ústavní stížnosti požadoval, aby Ústavní soud rozhodl o připuštění kasační stížnosti stěžovatele jako stížnosti subjektu se samostatnou právní subjektivitou, který nebyl zrušený s uznanou honitbou Poštorná a dále, aby Ústavní soud uložil NSS povinnost, aby na základě kasační stížnosti žalovaného Městského úřadu Břeclav vyčkal se svým rozhodnutím na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 243/2005, který rozhodne ve věci žaloby stěžovatele ze dne 28. května 2005 proti pravomocnému správnímu rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 12. srpna 2005 č. j. 7239/2005-11000. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 756/07 a nález ze dne 13. prosince 2006 sp. zn. Pl. 34/03.
II.
NSS ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. ledna 2009 uvedl, že pokud stěžovatel napadá výrok I. a II. jeho rozhodnutí, pak k napadení výroku o zamítnutí kasační stížnosti žalovaného Městského úřadu Břeclav není aktivně procesně legitimován, neboť o jeho právech tímto výrokem rozhodováno nebylo a chránit práva jiného není oprávněn. Při posuzování otázky, zda stěžovatel je osobou zúčastněnou na řízení, a tudíž, zda je oprávněn k podání kasační stížnosti podle ustanovení §102 s. ř. s., vycházel NSS z ustanovení §34 odst. 1 s. ř. s. Toto ustanovení přiznává účastenství v řízení jen těm osobám, který byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno nebo naopak těm, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu. Institut osoby zúčastněné na řízení se tedy uplatní v řízeních o žalobách podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s. a v řízení na ochranu proti nečinnosti podle dílu druhého, nikoliv však v řízení na ochranu před nezákonným zásahem podle dílu třetího. Zde zákonodárce v ustanovení §82 s. ř. s. uvádí, že se účastník může bránit před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím a byl zaměřen proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo. Osoba domáhající se postavení osoby zúčastněné na řízení tak není sto naplnit hypotézu ustanovení §34 odst. 1 s. ř. s. Nejedná se přitom o opomenutí zákonodárce, ale rozdíl je dán charakterem jednotlivých řízení. Uvedené ustanovení totiž reaguje především na skutečnosti, že předpisy o správním řízení různě upravují postavení účastníků a v přezkumném řízení soudním je zapotřebí zajistit ochranu práv i těch, kteří jimi byli v řízení před správním orgánem, ale sami žalobu nepodali (viz též důvodová zpráva k zákonu). Naopak v řízení na ochranu před nezákonným zásahem žádné řízení před správním orgánem s jinými účastníky nepředchází, zásah je faktický a přísně individualizovaný. Účastenství jiných osob v soudním řízení je tak z povahy věci vyloučeno. Uvedená teze platí podle názoru NSS i v projednávané věci. Žalobce Městský úřad Břeclav se zde bránil proti faktickému úkonu správního orgánu, jímž tento oznámil statistickému úřadu dle ustanovení §25 odst. 4 zákona o myslivosti zánik Honebního společenství Poštorná-Háje a jeho výmaz z rejstříku honebních společenstev. Soudy v dané věci pouze posuzovaly, zda uvedený úkon byl proveden v souladu se zákonem či nikoliv a neřešily otázku, komu bude nakonec svědčit právo registrace honebního společenstva a jak budou upravena práva k příslušné honitbě. Tato otázka je věcí jiných řízení, ať již správních nebo soudních. NSS dále připomenul, že se stěžovatelem jako se subjektem zacházel, což je zřejmé z napadeného rozhodnutí. Kdyby totiž považoval stěžovatele za non - subjekt, odmítl by kasační stížnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek podmínek řízení. Jak ovšem vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, soud odmítl kasační stížnost jako podanou osobou zjevně k tomu neoprávněnou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť stěžovatel uplatňoval svá domnělá práva z pozice osoby zúčastněné na řízení, ačkoliv tento institut není v tomto typu řízení použitelný. Závěrem svého vyjádření NSS uvedl, že stěžovatel brojí proti názorům, které NSS nevyslovil, naopak nenamítá konkrétně ničeho proti důvodům, o které soud svoje rozhodnutí opřel a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud doručil vyjádření NSS stěžovateli. Stěžovatel ve své replice ze dne 12. března 2009 setrval na názoru, že NSS napadeným rozhodnutím legalizoval protiprávní jednání Městského úřadu Břeclav, který zaregistroval Honební společenstvo Poštorná-Háje a poté své rozhodnutí sám zrušil, aby napravil protiprávní stav. NSS dle názoru stěžovatele svým rozhodnutím vstoupil do práv stěžovatele a zavázal Městský úřad Břeclav, aby postupoval v rozporu se zákonem o myslivosti.
Dne 21. dubna 2009 doručil stěžovatel Ústavnímu soudu rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 24. března 2009 č. j. JMK 43140/2009, kterým bylo zastaveno řízení ve věci registrace Honebního společenstva Poštorná, vedené pod sp. zn. S-JMK 17568/2006/OŽP-Ho. Krajský úřad dospěl v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2008 č. j. 6 Ca 243/2005-122 k závěru, že Honební společenstvo Poštorná nezaniklo a je existujícím právním subjektem.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je částečně podán někým zjevně neoprávněným, částečně jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a částečně o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jak plyne z obsahu i petitu ústavní stížnosti, stěžovatel napadá všechny výroky napadeného rozhodnutí, tedy i výrok I., kterým NSS zamítl kasační stížnost žalovaného Městského úřadu Břeclav. Ze spisového materiálu je však zřejmé, že stěžovatel není pokud se týká výroku I. napadeného rozhodnutí k podání ústavní stížnosti aktivně legitimován [§27 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Proto je třeba na ústavní stížnost v této části pohlížet jako na podanou osobou neoprávněnou a jako takovou ji odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavnímu soudu.
Pokud pak stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud rozhodl o připuštění kasační stížnosti stěžovatele jako stížnosti subjektu se samostatnou právní subjektivitou, který nebyl zrušený s uznanou honitbou Poštorná a dále, aby Ústavní soud uložil NSS povinnost, aby na základě kasační stížnosti žalovaného Městského úřadu Břeclav vyčkal se svým rozhodnutím na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 243/2005, který rozhodne ve věci žaloby stěžovatele ze dne 28. května 2005 proti pravomocnému správnímu rozhodnutí Ministra zemědělství ze dne 12. srpna 2005 č. j. 7239/2005-11000, je třeba konstatovat, že v této části je petit ústavní stížnosti vadně formulován. Ústavní soud není k takovému rozhodnutí příslušný. Limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon [čl. 2 odst. 3 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. I v této části je tedy třeba ústavní stížnost odmítnout, a to podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, pro jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Lze konstatovat, že podanou ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že NSS se podanou kasační stížností stěžovatele zabýval a své rozhodnutí o odmítnutí kasační stížnosti stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. náležitě odůvodnil. NSS aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje extrémní rozpor ani libovůle ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto je napadené rozhodnutí v části, ve které byla kasační stížnost stěžovatele odmítnuta, z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Ústavní soud se rovněž plně ztotožňuje i s obsahem vyjádření NSS k ústavní stížnosti ze dne 30. ledna 2009 a protože jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak i v citovaném vyjádření NSS je celá věc stěžovateli podrobně vysvětlena, není třeba uvedenou argumentaci znovu opakovat a lze na ni toliko odkázat.
Ústavní soud k tomu připomíná, že čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že NSS dospěl k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci NSS jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout v části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, v části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a v části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu