ECLI:CZ:US:2009:4.US.2925.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2925/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Poprach&Poprachová&Hruška Trutnov, Svatojánské nám. 47, směřující proti usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. září 2008, č.j. 2 T 148/2004-434, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. listopadu 2008, č.j. 11 To 462/2008-457, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §59 odst. 2 věta za středníkem trestního zákona, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku zaručeným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením rozhodl Okresní soud v Trutnově, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. srpna 2005, sp. zn. 2 T 148/2004, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 2005, sp. zn. 11 To 397/2005. Stížnost stěžovatele citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovodil, že došlo k porušení citovaného článku Listiny, zaručujícím nemožnost zbavení osobní svobody jen pro neschopnost dostát smluvním závazkům. Toto ustanovení pak není možno vykládat tak, že se vztahuje výhradně na smluvní závazky, ale tak, že se vztahuje i na závazky mimosmluvní (deliktní), případně závazky plynoucí ze soudního rozhodnutí. V jeho případě bylo důvodem k přeměně odsouzení podmíněného na nepodmíněný výkon trestu právě nesplnění soudního rozhodnutí o náhradě škody.
Napadená rozhodnutí jsou založena na aplikaci ustanovení §59 odst. 2 věta za středníkem trestního zákona, podle kterého může soud podmíněně odsouzenému uložit přiměřená omezení, "...zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.". Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud citované ustanovení trestního zákona zrušil podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
Pro případ, že by Ústavní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele založenou na jeho interpretaci Listiny, navrhl alternativně, že došlo k porušení práva, podle kterého má soud z úřední povinnosti prověřit schopnosti a možnosti odsouzeného splnit uloženou povinnost. Neprovedením takového šetření došlo k porušení zásady oficiality, a napadená rozhodnutí tedy nebyla vydána po řízení provedeném podle zákona.
Současně stěžovatel navrhl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť nástup výkonu trestu by znamenal závažný zásah do jeho osobního života.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 2 T 148/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení obecných soudů pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Ze spisu okresního soudu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. února 2005, č.j. 2 T 148/2004-239, shledán vinným pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 a 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Stěžovateli i druhému odsouzenému byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit vzniklou škodu. Tento rozsudek Krajský soud v Hradci Králové zrušil a věc vrátil soudu nalézacímu k novému projednání (č.j. 11 To 112/2005-276, z 18. dubna 2005). Novým rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (č.j. 2 T 148/2004-314) byl obsahově stejný výrok rozšířen právě o uložení povinnosti stěžovateli k náhradě škody podle ustanovení §59 odst. 2 trestního zákona. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto(č.j. 11 To 397/2005-345). Dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 9. srpna 2007, č.j. 11 Tdo 1372/2006-II.-389.
Dále je ze spisu Okresního soudu v patrné, že poté, co bylo usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. dubna 2008, č.j. 2 T 148/2004-417, rozhodnuto o povinnosti stěžovatele i druhého spoluodsouzeného o náhradě nákladů poškozených, potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody, které jim vznikly přibráním zmocněnce, zaslal stěžovatel soudu své vyjádření k tomuto usnesení. V uvedeném přípisu, označeném jako "Reakce na usnesení M. P.", stěžovatel uvedl, že soudem stanovenou částku odmítá zaplatit. Dále uvedl, že nebude platit straně žalující žádnou náhradu škody (částky dle rozsudku), neboť žádná škoda nevznikla, Policie ČR ani obecné soudy žádnou škodu neprokázaly. Závěrem navrhl, aby jej soud zbavil veškerých požadavků k náhradě nákladů, škod a soudních úhrad, aby vzal zpět odsuzující rozhodnutí a očistil stěžovatelův trestní rejstřík, a aby soud ukončil neustálé procesy a nahradil stěžovateli jeho náklady proti straně žalující (č.l. 418 a 419).
Z uvedeného je patrné, že stěžovatel opakovaně vyjadřuje svoji nespokojenost se sankcí, která jej postihla v souvislosti s jeho trestnou činností a kterou není ochoten akceptovat. Pokud za této situace obecné soudy za nesplnění podmínky podmíněného odsouzení, přeměnily trest na nepodmíněný, neshledal Ústavní soud na tomto postupu nic protiústavního. Právě pro takové případy existuje zákonem stanovená možnost udělený trest podmíněně odložit a s nařízením výkonu spojit nesplnění podmínky. Extenzivní výklad čl. 8 odst. 2 Listiny, který stěžovatel v ústavní stížnosti provedl není možno považovat za ústavně konformní, přičemž ani ustanovení §59 odst. 2 trestního zákona, věta za středníkem, nemůže být s citovaným článkem Listiny v rozporu.
Alternativní námitka stěžovatele na neprovedení řádného šetření pak rovněž postrádá opodstatnění, a to právě s ohledem na jeho "Reakci na usnesení". Z té je totiž patrné, že stěžovatel nesouhlasí s rozsudkem uloženou náhradou škody a odmítá ji zaplatit, bez ohledu na jeho situaci. Takové sdělení obecné soudy správně vyhodnotily jako další okolnost nesplnění podmínky a rozhodly o nařízení výkonu trestu.
Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Návrh na zrušení části zákona (§64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu) předpokládá splnění podmínek daných v ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Je tedy zjevné, že osud návrhu dle ustanovení §64 zákona o Ústavním soudu sleduje osud podání dle ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jestliže shledá u návrhu podle §64 odst. 1 až 4 důvody k odmítnutí podle odst. 1. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2009
Vlasty Formánkové
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu