ECLI:CZ:US:2009:4.US.2949.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2949/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2009 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Michalem Stupkou, advokátem se sídlem Družstevní 8, Praha 4, o ústavní stížnosti proti záznamům o zahájení úkonů trestního řízení vydaných Policií České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura České Budějovice sp. zn. ČTS OKFK-4/4-2006 ze dne 26. 4. 2006 a 16. 5. 2007 a o návrhu, aby bylo uvedenému orgánu zakázáno pokračovat v porušování ústavně zaručených práv a přikázáno obnovit stav před jejich porušením takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 12. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura České Budějovice, vydáním záznamů o zahájení úkonů trestního řízení sp. zn. č. j. ČTS OKFK-4/4-2006 ze dne 26. 4. 2006 a 16. 5. 2007 porušila jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a aby Ústavní soud z tohoto důvodu předmětná rozhodnutí zrušil. Stěžovatel se dále dožadoval, aby bylo policejnímu orgánu přikázáno obnovit stav před porušením ústavně zaručených práv, tzn. aby mu byla uložena povinnost navrátit stěžovateli veškeré věci a materiály, jež mu byly odňaty v rámci řízení vedeného pod sp. zn. ČTS OKFK-4/4-2006 a dále aby bylo policejnímu orgánu zakázáno pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených práv či do nich jakkoliv jinak zasahovat.
Ze spisového materiálu, poskytnutého Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura České Budějovice, Ústavní soud zjistil, že na základě záznamu sp. zn. ČTS OKFK-4/4-2006 ze dne 26. 4. 2006 byly zahájeny úkony trestního řízení k prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byly spáchány trestné činy účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §128a odst. 1, 2 písm. a), 3 trestního zákona, přijímání úplatku dle §160 odst. 1, 2, 3 písm. a), b) trestního zákona a podplácení dle §161 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona. Tato trestná činnost měla spočívat v tom, že nejméně od roku 2002 do doby vydání záznamu skupina podnikatelů, do níž byl zařazen i stěžovatel, společně s řediteli vojenských ubytovacích a stavebních správ v rozporu se zákonnými pravidly pro zadávání veřejných zakázek a v úmyslu se neoprávněně obohatit ovlivňovala zadávání veřejných zakázek v oblasti správy a údržby nemovitostí státu a průběh souvisejících výběrových řízení dle předem domluveného scénáře tak, že se vítězem těchto výběrových řízení staly firmy personálně propojené s uvedenými podnikateli. Záznamem sp. zn. ČTS OKFK-4/4-2006 ze dne 27. 6. 2006 byl záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 26. 4. 2006 doplněn v tom smyslu, že šetření se ve vztahu k vyjmenovaným osobám, mezi něž byl zahrnut i stěžovatel, vede rovněž pro podezření ze spáchání trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku dle §127 odst. 1, 2 trestního zákona. Záznamem sp. zn. ČTS OKFK-4/4-2006 ze dne 16. 5. 2007 pak bylo trestní řízení rozšířeno o trestné činy zneužívání informací v obchodním styku dle §128 odst. 1, 3 trestního zákona, pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §128a odst. 1, 2 trestního zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku dle §127 odst. 1 trestního zákona, jehož se měli v době od května 2006 do doby vydání záznamu dopustit ředitel Správy vojenského bytového fondu Praha, jeho náměstek a případně další podřízení, kteří neoprávněně komunikovali se skupinou osob z již prověřovaných firem, tzn. mimo jiné rovněž se stěžovatelem, a předávali jim v té době neveřejné informace o plánovaných zakázkách, aby se tyto firmy poté mohly přihlásit do jimi vybraných výběrových řízení. Tyto osoby dále ovlivňovaly průběh vyhlášených veřejných soutěží tím, že oslovovaly spřátelené firmy k účasti ve výběrových řízeních s předem určenými vítězi v rozporu s právními předpisy, vztahujícími se k zadávání veřejných zakázek, s cílem zajistit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody.
Následně byla v rámci předmětného trestního řízení vydána řada usnesení o zahájení trestního stíhání, týkajících se stěžovatele, a to usnesení sp. zn. ČTS OKFK-22/4-2007 ze dne 19. 7. 2007, 11. 10. 2007 a 20. 11. 2007, a dále usnesení č. j. ČTS OKFK-145-282/TČ-2008-24 ze dne 29. 4. 2008, č. j. ČTS OKFK-145-612/TČ-2008-24 ze dne 31. 7. 2008, č. j. ČTS OKFK-145-860/TČ-2008-24 ze dne 7. 10. 2008, č. j. ČTS OKFK-145-927/TČ-2008-24 ze dne 31. 10. 2008, č. j. ČTS OKFK-145-1025/TČ-2008-24 ze dne 30. 12. 2008 a č. j. ČTS OKFK-145-1030/TČ-2008-24 ze dne 5. 1. 2009. Usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury České Budějovice, sp. zn. ČTS OKFK-22/4-2007 ze dne 4. 1. 2008 bylo dle §79e odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodnuto o zajištění jiné majetkové hodnoty, reprezentované obchodními podíly stěžovatele ve společnostech COM-TIP, s. r. o. (100%) a Alfa COM, s. r. o. (51%).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že záznamy o zahájení úkonů trestního stíhání sp. zn. ČTS OKFK-4/4-2006 ze dne 26. 4. 2006 a 16. 5. 2007 nesplňovaly zákonné náležitosti, neboť v nich nebylo vymezeno, jakým konkrétním způsobem se policejní orgán o okolnostech, zakládajících důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin, dozvěděl. V takovém případě bylo dle stěžovatele nutno nahlížet na veškeré navazující úkony trestního řízení, které byl povinen strpět, jako na nezákonné a v konečném důsledku i protiústavní. Bylo povinností státního zástupce dozorovat průběh trestního řízení, a to od jeho počátku, tzn. záznamem o zahájení úkonů trestního řízení počínaje. Jelikož státní zástupce nápravu nesjednal, nezbylo stěžovateli než obrátit se na Ústavní soud, neboť jiným procesním prostředkem k ochraně svých práv nedisponoval. Stěžovatel byl na základě protiprávně zahájeného trestního řízení vystaven represi orgánů činných v trestním řízení, přičemž tento stav v okamžiku podání ústavní stížnosti stále trval, lhůta k podání ústavní stížnosti tedy byla dodržena. Z důvodu pokračujících zásahů do svých ústavně zaručených práv požádal stěžovatel Ústavní soud o přednostní projednání případu. Stěžovatel měl rovněž za to, že ústavní stížnost přesahovala jeho subjektivní zájmy, neboť se jednalo o "překročení ústavněprávních mantinelů výkonu pravomocí orgánů činných v trestním řízení a tím tedy o nutnost posouzení obecných podmínek zákonnosti použitých procesních prostředků v trestním řízení, pročež je ve veřejném zájmu případný exces přezkoumat a zjednat nápravu". Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl jak výše uvedeno.
II.
Ústavní soud byl nejprve povinen zkoumat, zda byly splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti, tzn. zejména zda tato byla podána v zákonné lhůtě a zda byla přípustná.
Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti a z něj odvozeného chápání řízení o ústavní stížnosti jako mimořádného procesního prostředku, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji ve vztahu k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících za následek porušení ústavně zaručených práv, jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly. Výše uvedené platí tím spíše pro fázi před zahájením trestního stíhání, kdy je trestní řízení na samém počátku, není jasně vymezen skutek ani jednoznačně určen okruh osob podezřelých.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení, že trestní řízení proti stěžovateli je vedeno nezákonně, a tedy i protiústavně, neboť záznam o zahájení úkonů trestního řízení nesplňoval zákonné náležitosti, přičemž se stěžovatel domáhal jednak zrušení těchto záznamů a jednak de facto zastavení svého trestního stíhání.
V prvé řadě je třeba podotknout, že povaha záznamu o zahájení úkonů trestního řízení dle §158 odst. 3 trestního řádu vylučuje, aby jeho prostřednictvím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení je úkonem, jenž ohraničuje počátek trestního řízení, přičemž jeho hlavní funkcí je informovat státního zástupce o zahájení prošetřování konkrétního podezření ze spáchání trestného činu. Sepsání tohoto záznamu nemá samo o sobě pro osoby, které jsou v něm označeny za podezřelé, bezprostřední negativní dopad do jejich právní sféry; tyto se o něm ostatně v této fázi řízení ani nemusí dozvědět. Skutečnost, že určitá osoba byla v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení označena za podezřelého, ještě neznamená, že bude z trestného činu skutečně obviněna a nadto, jak již bylo uvedeno výše, není v této fázi trestního řízení ani přesně vymezen skutek, jehož se měla dopustit. Brojit proti záznamu o zahájení úkonů trestního řízení jako takovému je proto předčasné a ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná. Pouze tehdy, jestliže by ve fázi před zahájením trestního stíhání docházelo k provádění úkonů, bezprostředně omezujících stěžovatele v jeho ústavně zaručených právech, bylo by možno se domáhat ochrany cestou ústavní stížnosti a i tehdy by ústavní stížnost musela směřovat nikoliv proti záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, nýbrž proti konkrétním úkonům, které byly na jeho základě provedeny (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 298/05 ze dne 6. 10. 2005, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 196, str. 91 a násl., týkající se nezákonně provedené prohlídky jiných prostor ve fázi před zahájením trestního stíhání). Stěžovatel ostatně takto postupoval, nicméně jeho ústavní stížnost proti provedení domovní prohlídky evidovaná pod sp. zn. II. ÚS 1339/07 byla nejprve spojena ke sp. zn. III. ÚS 1033/07 a následně jako zjevně neopodstatněná odmítnuta
Z těchto důvodů Ústavní soud v části, v níž bylo navrhováno zrušení záznamů o zahájení úkonů trestního řízení vydaných Policií České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura České Budějovice sp. zn. ČTS OKFK-4/4-2006 ze dne 26. 4. 2006 a 16. 5. 2007, odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud pouze pro úplnost podotýká, že neshledal naplnění žádného z důvodů uvedených v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Co se týče návrhu stěžovatele, aby bylo policejnímu orgánu uloženo nepokračovat v zásazích do jeho ústavně zaručených práv a odstranit stav před jejich porušením, Ústavní soud podotýká, že v projednávané věci již nyní trestní řízení dospělo do fáze, v němž byla ve vztahu k osobě stěžovatele vydána řada usnesení o zahájení trestního stíhání, jak bylo popsáno výše. Měl-li stěžovatel za to, že trestní stíhání je proti němu vedeno v rozporu se zákonem, resp. s jeho ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, mohl a stále může toto namítat v rámci opravných prostředků proti těmto usnesením, resp. proti dalším na něj navazujícím úkonům v celém průběhu trestního řízení. To ostatně i částečně učinil, jeho ústavní stížnost proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury České Budějovice, sp. zn. ČTS OKFK-22/4-2007 ze dne 4. 1. 2008 o zajištění jiné majetkové hodnoty, projednávaná pod sp. zn. IV. ÚS 1431/08, však byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Rovněž v této části byla tedy ústavní stížnost shledána nepřípustnou a odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, proto nevydával samostatné rozhodnutí o návrhu stěžovatele na projednání věci jako naléhavé mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2009
Michaela Židlická
soudce zpravodaj