ECLI:CZ:US:2009:4.US.2990.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2990/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. V., zastoupené Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem, AK se sídlem Martinská 10, 301 35 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2008 čj. 28 Cdo 3169/2008-229, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2008 čj. 20 Co 76/2008-217, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 12. 2007 čj. 5 C 131/2007-195 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o vydání nemovitosti.
Ze spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 5 C 131/2007, který si Ústavní vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka se v květnu 1991 společně se svým bratrem domohla vrácení nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a to na základě dohody uzavřené s Oblastním podnikem služeb, s. p., v Broumově. Jednou z nemovitostí byla i parcela kat. č. 105, zahrada; kupní smlouvou z dubna 1992 stěžovatelka nabyla bratrův díl a stala se její výlučnou vlastnicí. V roce 2004 zjistila, že pozemek č. 105 nebyl vydán v původní výměře 493 m2, ve které přešel v roce 1961 na stát. V roce 1986 při mapování pro účely tvorby základní mapy velkého měřítka byla část pozemku sloučena do parcely č. 1048/17 (pro výstavbu trafostanice) a stavebních parcel 611, 612 a 613 (pro výstavbu garáží) a touto úpravou došlo ke zmenšení původní parcely č. 105 na výměru 131 m2. Stěžovatelka však byla přesvědčena, že dohodou byl vydán stejný majetek ve stejném rozsahu, jaký byl v roce 1961 zabaven, a u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště v Náchodě, se domáhala opravy zápisu vlastnictví. Katastrální úřad rozhodnutím z ledna 2005 její návrh zamítl, a stěžovatelka se proto domáhala ochrany u soudu. Žalobou se domáhala určení vlastnického práva k pozemkům označeným v geometrickém plánu č. 1048/36, č. 641, č. 611/02 a č. 612/2 v k. ú. a obci Police nad Metují proti žalovaným městu Police nad Metují, manželům M., H. a J. Okresní soud v Náchodě po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 14. 2. 2006 čj. 5 C 163/2005-86 žalobu zamítl s odůvodněním, že ke dni vydání pozemek č. 105 ve své původní výměře neexistoval, a vlastnické právo tehdy oprávněných osob k pozemkům, jež byly předmětem žaloby, nemohlo být dohodu o vydání založeno. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 9. 200 čj. 20 Co 185/2006-122 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V dovolacím řízení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že otázka naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení vlastnického práva nebyla plně objasněna, a proto rozsudkem ze dne 4. 4. 2007 čj. 28 Cdo 1253/2007-156 rozhodnutí okresního a krajského soudu zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení okresnímu soudu.
V pokračujícím řízení stěžovatelka po poučení soudu změnila žalobní petit a žalovala na vydání pozemku, který byl v roce 1961 podle původní evidence pozemkového katastru zapsán a označen kat. č. 105. Okresní soud vycházel z již provedených důkazů a žalobu ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala, že nabyla vlastnictví i k dalším částem původního pozemku č. 105 o výměře větší než 131 m2. Soud konstatoval, že stěžovatelka by nemohla uzavřít dohodu o vydání pozemku č. 105 v původní výměře, i kdyby to bylo její vůlí, neboť povinná osoba, Oblastní podnik služeb v Broumově, ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. ty části pozemků, které byly v 80. letech od původního pozemku odděleny, nedržel a nemohl je tedy ani vydat. Navíc pozemky, které nyní vlastní žalovaní, byly zastavěny stavbami, zřízenými po jejich převzetí státem, a jejich vydání tak brání §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.; oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada. Okresní soud dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna každému ze žalovaných zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 10 458,- Kč.
V odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové reagoval na námitku podjatosti - konstatoval, že soudkyně okresního soudu, která věc v I. stupni rozhodovala, nebyla podjatá a ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Zopakoval, že ostatní části původního pozemku č. 105 držely v roce 1991 jiné subjekty než osoba povinná, která nemohla vydat více, než sama držela, jinými slovy nemohla vydat věc, se kterou nebyla oprávněná disponovat. Krajský soud zavázal stěžovatelku povinností uhradit každému ze žalovaných náklady odvolacího řízení ve výši 3 024,- Kč, neboť důvod k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. neshledal. Naopak vážil, zda stěžovatelka zachovala potřebnou opatrnost předtím, než podala žalobu, měla-li již před jejím podáním k dispozici zamítavé rozhodnutí katastrálního úřadu a mohla-li při obvyklé míře opatrnosti mít pochybnosti o tom, v jakém rozsahu byla zahrada par. č. 105 vydána, když pro účely registrace kupní smlouvy (koupě jedné ideální poloviny předmětné zahrady od svého bratra) předložila výpis z evidence nemovitostí, ve kterém byla zmíněna zahrada parc. č. 105 o výměře 131 m2.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s konstatováním, že právní závěry odvolacího soudu korespondují se závěry stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasila a okresnímu a krajskému soudu vytkla, že neprovedly důkaz srovnávacími sestavami, který navrhla k prokázání svého tvrzení, že o vrácení zabaveného majetku požádala správný subjekt. Nejvyšší soud měl dle jejího názoru zrušit napadená rozhodnutí, v jejichž důsledku jí bylo odejmuto právo na restituci, přestože splnila všechny zákonné požadavky. Za chybu označila i postup pracovníků příslušného střediska geodézie, kteří měli staré číslování pozemku z nabývacího titulu - dohody o vydání věci - promítnout do nového číslování a na jeho základě zapsat její vlastnické právo k pozemku v původní výměře do katastru nemovitostí. Stěžovatelka rovněž namítla, že námitkou podjatosti rozhodující soudkyně se krajský soud řádně nezabýval, nezjišťoval např. zda tato případně nebyla členkou KSČ. Rozhodnutí o nákladech řízení pak označila za rozporné s dobrými mravy, neboť při dodržení zákonem stanoveného postupu při ochraně svých práv musí hradit veškeré soudní náklady, aniž by jí bylo soudem sděleno, kde ve svém postupu pochybila, když se domáhala navrácení majetku tak, jak to umožňoval zákon č. 403/1990 Sb.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v reakci na argumentaci v ústavní stížnosti považuje za vhodné nejprve obecně připomenout, že restituce neprávem odňatého majetku, k nimž dochází na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let, jsou ovládány řadou základních právních principů. Jedním z nich je také zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá ve skutečnosti, že podmínky pro restituci jsou stanoveny zákonem a stát a jeho orgány jsou povinny podle tohoto zákona postupovat. Je tomu tak (mimo jiné) proto, že v průběhu několika desetiletí, kdy stát s odňatým majetkem hospodařil, došlo k řadě změn a zákonodárce byť veden vůlí zmírnit křivdy spáchaných v době nesvobody, či alespoň některé z nich napravit, musel zároveň přihlížet k právům těch, kteří mezitím tento majetek, či jeho část nabyli. Proto byl zvolen princip navrácení majetku při splnění určitých podmínek, nikoli princip automatického obnovení původních vlastnických práv bez dalšího řízení. To v důsledku znamená, že některý majetek byl z restitucí vyloučen zcela, nebo se nevydával, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové. Podrobnosti stanovil příslušný restituční zákon. Lze tedy uzavřít, že právo na restituci majetku je právem běžným, upraveným v obyčejném zákonodárství, a tudíž je jako takové hmotněprávně chráněno zcela v rámci obecného soudnictví. Je závažným omylem se domnívat, že subjektivní právo na restituci majetku je právem, které by spadalo do kategorie základních lidských práv (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 207/97, či sp. zn. I.ÚS 193/96, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
V projednávaném případě stěžovatelka usilovala o přiznání vlastnického práva k pozemkům, které sice v době jejich odnětí tvořily ve svém souhrnu parcelu kat. č. 105, následně v průběhu let však byly odděleny a sdílely jiný osud než část, od které byly odděleny. Bylo však v zájmu stěžovatelky, aby změny, kterými prošla parcela č. 105 v 80. letech, respektovala a při podání výzvy k vydání odňatého majetku splnila všechny zákonné podmínky. Jinými slovy řečeno, nestačilo, aby k vydání majetku v původním rozsahu vyzvala pouze jednu povinnou osobu, držely-li část majetku i osoby jiné, zvláště pak osoby fyzické, jejichž povinnost k vydání byla zákonem výrazně limitována (srov. §4 odst. 2 a §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb.). Nesplnila-li stěžovatelka podmínky stanovené restitučním zákonem, jenž je předpisem speciálním, nemůže se domáhat soudní ochrany tím, že tento předpis obejde. Judikatura Ústavního soudu k otázce restitucí a poměru restitučních zákonů k předpisům obecným je natolik ustálená, že nezdar stěžovatelky bylo lze odhadnout již před zahájením občanskoprávního řízení, zvláště tehdy, byla-li zastoupena osobou znalou práva.
Ústavní soud tak uzavřel, že stěžovatelka především polemizuje se skutkovými i s právními závěry, které soudy I. a II. stupně ze zjištěného skutkového stavu vyvodily. Pouhý nesouhlasný názor však bez dalšího nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Opakováním argumentů předložených již v řízení před obecnými soudy nemůže přivodit zásah Ústavního soudu. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, bylo by možné považovat takové rozhodnutí za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy. Nic takového však Ústavní soud nezjistil, naopak napadené rozsudky Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové považuje za náležitě a přiměřeně věci odůvodněné. K námitce do dokazování Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Obecný soud má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudil a rozhodl, a není povinen provést všechny účastníkem navržené důkazy, pokud z důkazů již provedených může o skutkovém stavu bezpečně usoudit. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní zásady dokazování a volného hodnocení důkazů.
V souvislosti s námitkou podjatosti stěžovatelka brojila proti postupu soudkyně Okresního soudu v Náchodě, která věc rozhodla po jednání, v jehož průběhu byla námitka uplatněna. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na ustanovení §15b o. s. ř., který takový postup umožňuje, s tím, že ani v postupu a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o této námitce neshledal žádné pochybení.
K náhradově nákladovým výrokům v rozsudcích soudů I. a II. stupně Ústavní soud připomíná, že právo na náhradu nákladů civilního řízení má pouze zákonný, nikoliv ústavní rozměr. Rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §142 a násl. o. s. ř. ovládá zásada úspěchu ve věci; účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 310/05, Sb. n. u., sv. 38, str. 443 (446)], v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu. Nesouhlasí-li účastník se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, může v argumentaci k ústavní stížnosti uplatňovat výlučně jen námitky týkající se údajné nespravedlivosti postupu obecných soudů, např. že rozhodnutí o náhradě nákladů nebylo dostatečným způsobem odůvodněno, či že neměl možnost se vyjádřit apod. Žádné pochybení tohoto charakteru Ústavní soud neshledal. Moderační právo soud zakotvené v ustanovení §150 o. s. ř. je svou podstatou výjimečné v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Závěr o aplikovatelnosti tohoto ustanovení zcela přísluší obecným soudům; ty nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud dodává, že dovolání je podle §237 písm. c) o. s. ř. přípustné pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu. V odst. 3 téhož ustanovení je stanoveno, jak rozlišit, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení vyložil, že ve stěžovatelčině věci takový důvod nebyl dán a Ústavní soud toto rozhodnutí respektuje jako výraz rozhodovací pravomoci dovolacího soudu.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny zaručující rovnost účastníků. Zásada rovnosti účastníků řízení se týká jejich procesního postavení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu (srov. nález IV.ÚS 140/02, Sb. n. u., sv. 26, str. 309). Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu neshledal nic, co by svědčilo o porušení rovnosti účastníků řízení; stěžovatelka ostatně v tomto směru nikterak neargumentovala.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. března 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu