ECLI:CZ:US:2009:4.US.3107.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3107/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. Č., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Náchod, Tyršova 64, směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. září 2004, č.j. 30 C 160/2002-27, a Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2005, č.j. 14 Co 362/2005-48, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2008, č.j. 25 Cdo 51/2006-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho zaručené právo vlastnit majetek a nebýt jej zbaven, deklarovaného v čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, právo, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to zákonným způsobem, zaručeným v čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva, aby povinnosti byly ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích, zaručeným v čl. 4 Listiny, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny. Rovněž se dovolával porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 211.184,60 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) K odvolání Městský soud v Praze citovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že při vystoupení ze sdružení PENTA uzavřeli s ostatními společníky dohodu o rozdělení daňového základu (na stěžovatele mělo připadnout 78,67 %), přičemž fakticky byl stěžovatel vyplacen stejným dílem jako ostatní tři společníci. Podle toho také stěžovatel podal daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob. Avšak na základě uzavřené dohody Finanční úřad v Náchodě dospěl k závěru, že daňová povinnost stěžovatele je vyšší, a proto mu zvýšil daň. Stěžovatel se následnou žalobou domáhal vyplacení rozdílu daně z příjmu od svých společníků a současně potvrzení platnosti uzavřené dohody. Okresní soud v Náchodě (sp. zn. 11 C 198/96) jeho žalobu zamítl a uzavřenou dohodu označil za neplatnou.
V důsledku rozhodnutí soudu o neplatnosti dohody povolilo Finanční ředitelství v Hradci Králové obnovu daňového řízení, v jehož důsledku byla vypočtena daňová povinnost stěžovatele podle faktického stavu a stěžovateli byla vrácena dodatečně vyměřená daň i zaplacené penále.
Fakt, že stěžovateli vznikly náklady soudního řízení u Okresního soudu v Náchodě (sp. zn. 11 C 198/96), ve spojení s tím, že finanční úřad v obnoveném řízení dospěl k odlišnému závěru, považoval stěžovatel za nesprávný úřední postup (finančního úřadu) a domáhal se na Ministerstvu financí ČR zaplacení škody, která mu v důsledku toho vznikla. Poté, co mu náhrady škoda mimosoudně nebyla uhrazena, podal stěžovatel žalobu, o které obecné soudy rozhodly výše popsaným způsobem.
Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za vadná, neboť škoda mu objektivně, při uplatňování jeho práv, vznikla. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 160/2002, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat. Ústavní stížnost pak byla zopakováním tvrzení uvedených již v žalobě a následně zejména v dovolání.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z napadených rozhodnutí se podává, že soudy shodně dospěly k závěru, že mezi vzniklou škodou a závěry, resp. postupem Finančního úřadu v Náchodě není příčinná souvislost. Stěžovatel se domáhal určení platnosti uzavřené dohody, kterou sám považoval za správnou, přestože mu v jejím důsledku byla zvýšena daňová povinnost. Teprve poté, co Okresní soud v Náchodě dospěl k odlišnému závěru, finanční úřad daňovou povinnost přehodnotil.
Proto obecné soudy neshledaly postup finančního úřadu jako nesprávný. Jak navíc plyne z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, v projednávaném případě lze za pasivně legitimovaného k náhradě škody považovat všechny účastníky sdružení, kteří uzavřeli absolutně neplatnou dohodu včetně stěžovatele. nikoliv však orgány veřejné moci.
Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k zásahu do stěžovatelových zaručených práv. Jak je z nich, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a úplně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o absenci příčinné souvislosti mezi rozhodnutím orgánu veřejné moci a vzniklou škodou. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu