ECLI:CZ:US:2009:4.US.3134.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3134/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. A. M., právně zastoupeného JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Nemeth, Schwarz & partneři, Praha 1, Senovážné náměstí 5, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2006, č.j. 1 T 2/2001-1820, a Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, č.j. 9 To 58/2007-1969, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2008, č.j. 3 Tdo 1021/2008-2057, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na provedení domovní prohlídky jen pro účely trestního řízení na základě odůvodněného příkazu soudce, zaručené v čl. 12 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny, právo na tlumočníka, zaručené v čl. 37 odst. 4 Listiny, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů v přítomnosti účastníka řízení s možností vyjádřit se k prováděným důkazům, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, a právo na obhajobu, zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny. Současně mělo dojít k porušení práv zaručených v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2001, č.j. 1 T 2/2001-870, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a 3 trestního zákona (s přihlédnutím k §88 odst. 1 trestního zákona), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, k trestu vyhoštění na dobu pěti let a byla mu uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené částku 3.461.733,80 Kč. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, č.j. 9 To 11/02-1383, byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Shora napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2006, č.j. 1 T 2/2001-1820, byl stěžovatel nově shledán vinným pro trestný činu podvodu dle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona (ve znění od 1. ledna 2002), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let, a trest vyhoštění na dobu pěti let. Rovněž mu byla rovněž uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil a dále mu byla, společně s druhým odsouzeným, uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené částku 3.461.733,80 Kč.
Citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, č.j. 9 To 58/2007-1969, byl napadený rozsudek zrušen a vrchní soud nově rozhodl. Shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona (ve znění od 1. ledna 2002), a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou roků a trest vyhoštění na dobu pěti let. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil a byla mu, a jeho spoluodsouzenému, uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody částku 3.317.233,40 Kč. Se zbytkem svých nároků byla poškozená odkázána na řízení v občanskoprávních věcech.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2008, č.j. 3 Tdo 1021/2008-2057, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl stíhán jako uprchlý a v důsledku toho mu byl ustanoven obhájce, jemuž bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovateli však nebylo doručeno ani když byl vzat do vazby (7. května 2000). Důvody vazby mu byly sděleny teprve dne 31. května 2000. Dále mělo dojít k prodlevě, když mu byl ustanoven tlumočník teprve 22. června 2000. Stěžovatel navíc nesouhlasil s překlady jemu ustanovených soudních tlumočníků, kteří nesprávně tlumočili jeho výpověď u hlavní líčení konaného 19. a 20. března 2001. Stížnost na toto pochybení krajský soud do dnešního dne nevyřídil.
Dále stěžovatel poukázal na průtahy v řízení, kdy po zrušení původního rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem usnesením Vrchního soudu v Praze neprobíhalo řízení ve věci od 10. dubna 2002 do 12. dubna 2006, než byla věc vrácena Generálnou prokuraturou Slovenské republiky.
Stěžovatel rovněž brojil proti prohlídce jiných prostor, které provedla Policie ČR dne 16. září 1999 a při ní zajistila důkazní prostředky, které by měly být shledány jako nepřípustné a neúčinné, neboť prohlídka měla být uskutečněna na základě trestního oznámení, které však poškozená podala teprve dne 17. září 1999, tedy až den po jejím vykonání. Ani vrchní soud ani Nejvyšší soud ČR se nezabývaly skutečností nezákonnosti uvedené prohlídky.
Poslední významnou vadou řízení měl být odkaz vrchního soudu, v jeho napadeném rozsudku, na odůvodnění učiněné v původním rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, který však byl předchozím usnesením Vrchního soudu v Praze zrušen. Podle stěžovatele však není přece možné odkazovat na odůvodnění již zrušeného rozhodnutí.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 1 T 2/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu soudu prvého stupně se podává, že námitky, které stěžovatel předložil v ústavní stížnosti byly opakováním jeho obhajoby, jakož i námitky z opravných prostředků, které užil v průběhu řízení před obecnými soudy. Jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, soudy se s předloženými námitkami řádně zabývaly a vypořádaly se s nimi.
Z předložených listin je zjevné, že otázkou přítomnosti tlumočníka a informování stěžovatele o důvodech jeho zadržení a vzetí do vazby se Krajský soud v Ústí nad Labem zabýval, a i vypořádal. Tato skutečnost je patrná již z rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě (viz č.l. 33 z 26. května 2000).
Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí konstatoval průtahy v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, které zmínil stěžovatel i v ústavní stížnosti. Tyto průtahy byly spojené se změnou zákonného soudce i s postoupením věci k řízení ve Slovenské republice. Současně však vrchní soud uvedl, že s ohledem na citované průtahy došlo k moderaci výše trestu.
Otázkou srovnání data prohlídky nebytových prostor a data podání podnětu poškozenou, byla jedním z důvodů zrušení původního rozsudku krajského soudu a vrácení věci k novému projednání. Ze spisu je patrné, že administrativní pochybení (omylem zapsáno pozdější datum) státní zástupce opakovaně soudu ozřejmil (viz č.l. 1444 a násl. a č.l. 1510). Takový postup posoudil vrchní soud za dostatečné odstranění vad, pro které byl první rozsudek zrušen. Pokud stěžovatel poukázal na odkaz Vrchního soudu v Praze na předchozí rozsudek, konstatuje Ústavní soud, že z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího osudu je patrné, že se jednalo o odkaz na původní rozsudek vrchního soudu a nikoliv na zrušený rozsudek krajského soudu.
Na základě předložených podkladů Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv, resp. že by jeho námitky učiněné vůči obecným soudům zůstaly bez odezvy. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i z předloženého spisu patrné, obecné soudy se věcí opakovaně, řádně a úplně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a o výši trestu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu