ECLI:CZ:US:2009:4.US.3185.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3185/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti SCA Packaging Česká republika, s. r. o., se sídlem Teplická 109, 407 01 Jílové u Děčína, zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem, AK se sídlem V Olšinách 10, 100 00 Praha 10, proti výroku I.2 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2008 čj. 17 Co 160/2008-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterými byla zavázána povinností k úhradě nákladů řízení.
Z ústavní stížnosti, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 1. 2008 čj. 15 C 302/2007-67 a napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatelka se čtyřmi samostatnými návrhy domáhala po žalované obchodní společnosti OBALY VŠEM, s. r. o., zaplacení kupní ceny za dodané zboží v částkách 25 494,56 Kč s příslušenstvím, 11 305,- Kč s příslušenstvím, 8 092,- Kč s příslušenstvím a 11 320,23 Kč s příslušenstvím. Po zahájení řízení žalovaná dlužné částky uhradila, stěžovatelka vzala v tomto rozsahu žaloby zpět (řízení byla v tomto rozsahu zastavena) a nadále se domáhala úroků z prodlení ve výši 1 200,- Kč, 241,- Kč, 440,80 Kč a 585,80 Kč. Okresní soud v Litoměřicích spojil všechny čtyři věci do společného řízení a rozsudkem žalobu za zaplacení příslušenství v celkové výši 2 467,60 Kč zamítl; náhradově nákladovým výrokem zavázal žalovanou k úhradě částky 29 972,30 Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že žalobě na zaplacení částky 2 467,60 Kč vyhověl (výrok I.1) a žalovanou zavázal povinností uhradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 24 428,60 Kč (výrok I.2) a náklady odvolacího řízení ve výši 5 014,30 Kč (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že stěžovatelce náleží plná náhrada nákladů řízení jak v nalézacím, tak i odvolacím řízení, neboť co do jistiny pohledávek došlo ke zpětvzetí důvodně podaných žalob v důsledku chování žalované, která nese procesní zavinění na zastavení řízení (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), co do příslušenství pohledávek byla stěžovatelka plně úspěšná (§142 odst. 1 o. s. ř.). Ke změně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně spočívající ve změně výše odměny advokáta vedla odvolací soud aplikace jiných ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (§3 odst. 1 body 3 a 4, §13 odst. 1 věta za středníkem a §16 odst. 1), než které aplikoval soud I. stupně (§17).
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí s principem rozhodování senátu 17 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem o nákladech prvoinstančního a odvolacího řízení, konkrétně výpočtem výsledné odměny za zastoupení žalobce advokátem v případě, že dojde v průběhu řízení před soudem I. stupně k částečnému zpětvzetí po právu podané žaloby v rozsahu jistiny, a v případě, že předmětem odvolacího řízení jsou již jen úroky z prodlení jakožto příslušenství pohledávky, jež byla v průběhu řízení před nalézacím soudem uhrazena. Stěžovatelka se neztotožnila s interpretací ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 3 a §16 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a aplikační praxí senátu 17 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem a namítla, že je v rozporu s rozhodovací praxí jiných senátů téhož soudu či jiných soudů v obdobných věcech. Stěžovatelka podrobně rozebrala jí zpochybňovaný postup odvolacího soudu a svoje argumenty podpořila odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 598/2000 a sp. zn. II.ÚS 1817/07 (pozn. ÚS: správně III.ÚS 1817/07) a odbornou literaturu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 307). Ústavněprávní dimenze by mohla tato otázka dosáhnout v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících předmětné řízení, což by mohlo v posuzovaném případě nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů, již by bylo možno označit za svévolnou či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, tamtéž, sv. 15, str. 17). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Jakkoliv je rozhodování o nákladech soudního řízení integrální součástí soudního řízení jako celku (nález sp. zn. I.ÚS 653/03, tamtéž, sv. 33, str. 189), nelze přehlédnout, že námitky, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížností, se týkají výkladu podzákonného předpisu. Ústavnímu soudu však nepřísluší zaujímat stanoviska k otázkám výkladu obecně závazných předpisů, neboť by tím v rozporu s Ústavou zasahoval do pravomoci obecných soudů. Jeho zásah je odůvodněn, jak vyplývá ze shora uvedeného, jen v případech výrazných excesů. Ústavní soud připomíná, že v obdobné věci téže stěžovatelky již dříve vyložil, že nesouhlasí-li stěžovatelka se způsobem výpočtu výše odměny, tak jak ji provedl odvolací soud, představuje její nesouhlas pouhý odlišný názor na interpretaci podzákonného předpisu obecným soudem. Ten však sám o sobě není způsobilý zasáhnout do jejích základních práv (srov. usnesení ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. II.ÚS 3184/08, dostupné též na http://nalus.usoud.cz). Stejný závěr sdílel čtvrtý senát Ústavního soudu i v projednávané věci. Odkazy na nález sp. zn. II.ÚS 598/2000 (tamtéž, sv. 23, str. 23) a nález sp. zn. III.ÚS 1817/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) nepovažoval za případné. V prvně uvedeném nálezu Ústavní soud označil za extrémní porušení práva na náhradu nákladů řízení situaci, kdy obecný soud podřadil předmět řízení pod jinou sazbu odměny, ač pro takový postup zjevně nebyly žádné důvody, ve druhém nálezu označil za porušení práva na spravedlivý proces nerespektování jednoznačné kogentní normy (§14 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) odvolacím soudem; v obou případech šlo o situace, které ve stěžovatelčině věci nenastaly.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. července 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu