ECLI:CZ:US:2009:4.US.322.09.1
sp. zn. IV. ÚS 322/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Bednaříka, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s., v likvidaci se sídlem ve Frýdku-Místku, Palackého 133, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, AK se sídlem v Ostravě - Slezská Ostrava, Bohumínská 788/61, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2008 čj. 9 Cmo 263/2008-57 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2008 čj. 14 Cm 50/2004-45 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 9. 2. 2009 se Ing. Pavel Bednařík, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s., v likvidaci (dále též "stěžovatel" nebo "žalovaný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí (resp. jejich část) obecných soudů vydaná v řízení o určení pravosti pohledávky.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 10. 7. 2008 Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu o určení, že žalobce má za úpadcem Moravia Banka, a. s., v likvidaci pohledávku ve výši 2.199.461,35 Kč (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 6.575,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.).
Dne 25. 11. 2008 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného proti výroku II. o nákladech řízení rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 7. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy o výši paušální odměny za zastupování v řízení před nalézacím soudem rozhodly nesprávně, pokud ji přiznaly podle §8 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, ve výši 6.200,- Kč, namísto podle §3 odst. 1 cit. vyhlášky ve výši 64.490,- Kč, a polemizoval s jejich právními názory, i s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 905/2003.
Stěžovatel tvrdil, že "právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů řízení, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod."
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv podrobnější argumentaci ústavněprávní, je především tvrzení, že napadenými rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení stěžovateli bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které garantuje mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na náhradu nákladů řízení straně, která byla ve sporu úspěšná. Ani ostatní články Listiny či Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňují; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr.
Výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu také nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod.
Nicméně ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o posouzení podmínek přiznání náhrady či konkrétní výši náhrady, je věcí obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Zevrubné odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu též adekvátním způsobem reaguje na všechny výhrady stěžovatelem předestřené a výslovně uvádí, že nalézací soud o nákladech řízení rozhodoval zcela ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí. Opakovat to, co na úrovni aplikace jednoduchého práva bylo tímto rozhodnutím řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické a z hlediska tvrzeného zásahu do základních práv irelevantní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu