ECLI:CZ:US:2009:4.US.341.09.1
sp. zn. IV. ÚS 341/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EUROIMMOBILIEN, spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem Praha 2, Londýnská 665/45, IČ: 447 95 335, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. prosince 2006 č. j. 33 Nc 1371/2006-10, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2007 č. j. 39 Co 98/2007-98 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 20 Cdo 1061/2008-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. února 2009, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dne 23. března 2009 doručila stěžovatelka Ústavnímu soudu žádost o přednostní vyřízení věci podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu mimo pořadí.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 33 Nc 1371/2006 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že oprávněná obchodní firma PANOK - KNIGHT, a. s. se návrhem na nařízení exekuce a na pověření exekutora domáhala dne 28. listopadu 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 2 nařízení exekuce na majetek stěžovatelky na základě notářského zápisu sp. zn. N 128/2003, NZ 106/2003, sepsaného dne 3. března 2003 notářkou JUDr. J. H., k uspokojení pohledávky ve výši 10 000 000,- Kč s přísl.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. prosince 2006 č. j. 33 Nc 1371/2006-10 soud nařídil exekuci na majetek stěžovatelky a pověřil exekucí soudního exekutora Mgr. Otakara Kořínka.
K odvolání stěžovatelky proti usnesení o nařízení exekuce a jmenování exekutora Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 22. října 2007 č. j. 39 Co 98/2007-98 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelkou zamítl usnesením ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 20 Cdo 1061/2008-130.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala zejména tvrzením, že likvidátor V. K. nemohl svými právními úkony stěžovatelku v době sepsání notářského zápisu zastupovat, neboť zápis obnovení společnosti a osoby likvidátora do obchodního rejstříku má konstitutivní charakter, notářský zápis byl sepsán 3. března 2003 a stěžovatelka stejně jako likvidátor byli do obchodního rejstříku zapsáni až dnem 24. března 2003. Stěžovatelka sice v podaném dovolání odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 29. června 2005 sp. zn. I. ÚS 83/04, jímž bylo zrušeno rozhodnutí o obnovení likvidace stěžovatelky a jmenování V. K. likvidátorem společnosti, dovolací soud dovolání stěžovatelky však zamítl s tím, že V. K. dohodu o uznání dluhu se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu podle §71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, uzavřel v souladu se zákonem určeným způsobem jednání a že působnost, kterou mu při likvidaci společnosti svěřuje §72 odst. 1 obchodního zákoníku nepřekročil. Soudy všech stupňů podle názoru stěžovatelky se v řízeních zcela nedostatečně zabývaly jejími námitkami ohledně nicotnosti úkonu likvidátora směřujícího k uznání závazku a svolení k jeho vykonatelnosti, Nejvyšší soud se pak nevypořádal s námitkou stěžovatelky o promlčení uznaného závazku a nesprávně aplikoval ustanovení §68a odst. 1 obchodního zákoníku na daný případ. Další pochybení soudů stěžovatelka shledává v tom, že soudy nepřihlédly k zákonné úpravě jednání jménem společnosti před jejím opětovným vznikem tím, že nebylo aplikováno ustanovení §64 odst. 1 obchodního zákoníku. Stěžovatelka rovněž poukázala na postup exekutora Mgr. Miroslava Kořínka, který postihl exekučními příkazy, které vydal, i majetek ve vlastnictví společnice stěžovatelky PhDr. G. M.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka opakuje argumentaci, kterou uplatňovala v řízení před obecnými soudy a toliko polemizuje s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva tyto soudy dospěly. Stěžovatelka očekává, že Ústavní podrobí rozhodnutí dovolacího soudu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, podrobně rozvedly, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nepostrádají rozumná a logicky podložená odůvodnění, která dostála požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění vydaných rozhodnutí (§157 a §167 o. s. ř.). Proto není třeba v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedenou argumentaci Ústavním soudem opakovat. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že notářský zápis ze dne 3. března 2003 je exekučním titulem ode dne zápisu obnovení stěžovatelky do obchodního rejstříku, pak v těchto závěrech nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkový zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud se nevypořádal s její námitkou o promlčení uznaného závazku Ústavní soud toliko konstatuje, že se tak stalo proto, že stěžovatelka tuto námitku v dovolání vůbec neuplatnila. Rovněž námitku týkající se postupu exekutora Mgr. Miroslava Kořínka v exekučním řízení považuje Ústavní soud za zcela neopodstatněnou, neboť postup exekutora nebyl předmětem tohoto řízení. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani další námitce stěžovatelky, která by měla být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, a to že řízení o obnovení likvidace stěžovatelky není ani do doby podání této stížnosti pravomocně skončeno. Jak Ústavní soud z obsahu soudního spisu a z příloh přiložených k ústavní stížnosti stěžovatelkou zjistil, byla v souvislosti s nařízenou exekucí na majetek stěžovatelky podána řada žalob s exekucí souvisejících. U č. listu 80a soudního spisu je pak založeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. února 2007 č. j. 33 Nc 1371/2006-80a, kterým soud prvního stupně provedení nařízené exekuce ve spojení s exekučními příkazy ze dne 22. prosince 2006 č. j. 039Ex 3764/06-12, č. j. 039Ex 3764/06-13 a č. j. 039Ex 3764/06-14 a ze dne 27. prosince 2006 č. j. 039Ex 3764/06-19 prodejem nemovitostí odkládá do pravomocného skončení řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 37/2007, 26 C 37/2007, 21 C 20/2007 a 22 C 37/2007. Obvodní soud pro Prahu 2 tak za situace, kdy byly podány vylučovací žaloby, odložil exekuci až do pravomocného rozhodnutí o těchto vylučovacích žalobách. U č. listu 152 je dále založeno dosud nepravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. března 2009 č. j. 33 Nc 1371/2006-152, kterým soud prvního stupně zastavil exekuci ohledně budovy č. p. 72 a dalších uvedených nemovitostí zapsaných na LV č. 1036 k. ú. Český Krumlov. Ústavnímu soudu nezbývá, než uzavřít, že po seznámení s obsahem soudního spisu neshledal, že by soudy všech stupňů namítaná základní práva stěžovatelky porušily.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se stěžovatelkou citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 83/04. Podle tvrzení stěžovatelky Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že postupem Městského soudu v Praze při vydávání rozhodnutí o obnovení likvidace stěžovatelky a jmenování likvidátora, byla porušena procesní práva účastníků řízení a z toho stěžovatelka dovozuje, že jmenovaný likvidátor V. K. v době sepsání notářského zápisu nemohl být likvidátorem společnosti, protože jeho funkce se odvíjela od právní moci rozhodnutí o jeho jmenování a předmětný notářský zápis nemůže být podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí. K tomu Ústavní soud konstatuje, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 83/04 bylo sice konstatováno, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003 č. j. 14 Cmo 366/2003-58 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2002 č. j. 51 Cm 190/2001-17, kterými byl zrušen zápis v obchodním rejstříku o výmazu stěžovatelky a obnovena likvidace, bylo porušeno základní právo stěžovatelů Ing. J. M. a J. M. na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, na druhé straně však Ústavní soud v odůvodnění citovaného nálezu uvedl, že "...důvodem vyhovění návrhu bylo omezení stěžovatelů Ing. J. M. a J. M., tedy společníků stěžovatelky, kterým obecný soud neumožnil účast na jednání v řízení". Ústavní soud rovněž v odstavci III/a zdůraznil, že tímto rozhodnutím neřeší meritorní otázky právních důvodů pro obnovení likvidace stěžovatelky.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva.
Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Napadená rozhodnutí totiž shodně vycházejí ze základního rozhodovacího důvodu, jenž má svou oporu v judikatuře Nejvyššího soudu a právní názor, který soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy) v projednávané věci, jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Pro uvedené shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Jelikož Ústavní soud v souladu s rozvrhem práce a vycházeje z naléhavosti věci meritorně rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, pozbylo tím posouzení návrhu na její projednání mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu rozumného smyslu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27.dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu