ECLI:CZ:US:2009:4.US.365.09.1
sp. zn. IV. ÚS 365/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky K. F., právně zastoupená advokátem JUDr. Jindřichem Vítkem, Nad Petruskou 1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 sp. zn. 30 Cdo 3473/2007, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2007 č. j. sp. zn. 12 Co 636/2006 a rozsudku Okresního soudu Plzeň sever ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 3 C 148/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 2. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu
II.
Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-sever dne 16. 5. 2005 a doplněnou dne 25. 5. 2005 se žalobkyně domáhala toho, aby soud svým rozhodnutím určil, že kupní smlouva mezi obcí Vejprnice a společností CZECHMONT, spol. s r.o., ze dne 18. 10. 2000 je neplatná. Následně stěžovatelka změnila petit žaloby tak, že se domáhá určení, dle něhož je sporný pozemek ve vlastnictví obce Vejprnice. Okresní soud Plzeň - sever předmětnou žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimována, neboť nemá v dané věci naléhavý právní zájem. Krajský soud toto rozhodnutí následně potvrdil. Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl tak, že není přípustné, neboť není splněna podmínka §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatelka ve svém návrhu poukazuje především na skutečnost, že při prodeji sporné nemovitosti obec nesplnila svoji zákonem stanovenou povinnost a svůj záměr nemovitost zcizit nezveřejnila na své úřední desce. Obecné soudy vyšly z toho, že obec své povinnosti dostála, a to i přesto, že toto tvrzení nemá oporu v provedeném dokazování. Provedeny byly jen některé důkazy, přičemž soudy neuvedly, z jakého důvodu se ostatními navrženými důkazy nezabývaly. Tím se napadená rozhodnutí stala nepřezkoumatelnými. Stěžovatelka je toho názoru, že svůj naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva jednoznačně osvědčila neboť bez tohoto určení je její právní postavení nejistým.
III.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděně podaná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ustanovení §72 odst. 4 citovaného zákona pak pamatuje na situaci, kdy mimořádný opravný prostředek byl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících pouze na jeho uvážení; v takovém případě lhůta k podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, počíná běžet dnem následujícím po doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatelka sice podala dovolání s tím, že bylo přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem opomněla ve svém návrhu vymezit otázku zásadního právního významu tak, jak to vyžaduje výše citované ustanovení. Ústavní soud si vyžádal dotčený soudní spis, přičemž z podaného dovolání vyplývá především snaha stěžovatelky o zpochybnění skutkových okolností případu. Otázka zásadního právního významu zde není vůbec řešena. Tím, že stěžovatelka v podaném dovolání nenastolila žádnou otázku zásadního právního významu, odňala Nejvyššímu soudu možnost jakékoli úvahy o případné přípustnosti dovolání, čímž také přivodila nevyhnutelné odmítnutí svého podání pro nepřípustnost. V důsledku uvedených skutečností pak nelze na případ stěžovatelky aplikovat zmiňované ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, což činí ústavní stížnost v části napadající rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 3 C 148/2005 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 12 Co 636/2006 opožděně podanou, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím po doručení rozhodnutí o odvolání, tj. 12. 4. 2007 a ke dni skutečného podání ústavní stížnosti již marně uplynula.
Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, nutno konstatovat, že se citovaný soud věnoval podrobně přípustnosti dovolání, přičemž zhodnotil též otázku naléhavého právního zájmu stěžovatelky. Poukazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že jako občanka obce Vejprnice má naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, nezbývá než uvést, že obec svá majetková práva hájí prostřednictvím svých statutárních občanů a nikoli jednotlivých občanů obce.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zčásti návrh podaný opožděně a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu