ECLI:CZ:US:2009:4.US.407.09.1
sp. zn. IV. ÚS 407/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 728/2008-56 ze dne 22. 1. 2009 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 15 C 211/2007-35 ze dne 12. 5. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 2. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") č. j. 15 C 211/2007-35 ze dne 12. 5. 2008 byla žalovaným P. P., B. P. a Š. P. (dále jen "vedlejší účastníci") uložena povinnost uhradit stěžovateli částku v celkové výši 20 000 Kč, představující dlužné nájemné za měsíce červenec, září a prosinec 2005 a květen a červen 2006, a zaplatit poplatek z prodlení (výrok I.). V části, v níž se stěžovatel dožadoval zaplacení dlužného nájemného za měsíce červenec, srpen, září a listopad 2006 a leden 2007 v celkové výši 20 000 Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Žádnému z účastníků nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 42 Co 728/2008-56 ze dne 22. 1. 2009 k odvolání stěžovatele výrok II. a III. rozsudku okresního soudu jako věcně správný potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýkal obecným soudům, že věc po právní stránce nesprávně posoudily, neboť nezohlednily čl. 4 nájemní smlouvy ze dne 6. 6. 2005, z nějž vyplýval nárok na plnění i za období od července 2006 dále. Stěžovatel rovněž podotkl, že vedlejší účastníci se k žalobě nevyjádřili a tedy s ní v plném rozsahu souhlasili. Krom toho stěžovatel obdržel dne 30. 5. 2008 sdělení, v němž se vedlejší účastníci zavázali uhradit dlužné nájemné. Stěžovatel sdělil tuto skutečnost krajskému soudu, ten jí však při svém rozhodování pominul. V důsledku výše uvedených pochybení došlo dle přesvědčení stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/02, IV. ÚS 387/99 a I. ÚS 546/03, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hutten-Czapská proti Polsku a probíhající řízení vedená u téhož soudu ve věcech J. V. proti České republice, O. M. proti České republice, V. H. a V. H. proti České republice. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 42 Co 728/2008-56 ze dne 22. 1. 2009 a rozsudek okresního soudu č. j. 15 C 211/2007-35 ze dne 12. 5. 2008 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jak vyplynulo ze spisu okresního soudu sp. zn. 15 C 211/2007, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, závěrům obecných soudů, že žalobě nemohlo být v části, v níž se stěžovatel domáhal úhrady dlužného nájemného za období od července 2006 dále, vyhověno pro nedostatek relevantních skutkových tvrzení, nelze nic vytknout. Stěžovatel skutečně ani v žalobě ani v dalším průběhu řízení neuvedl, na základě jakých skutkových okolností by mu měl být nárok na plnění přiznán, tzn. netvrdil, že vedlejší účastníci i po ukončení nájemní smlouvy byt dále užívali či že předání bytu neproběhlo v souladu s nájemní smlouvou. Bez těchto tvrzení a důkazů navržených k jejich prokázání, nebylo možno ve prospěch stěžovatele rozhodnout a žalobě vyhovět. O poučení o tom, jakým způsobem je třeba tvrzení doplnit, se stěžovatel připravil svou neúčastí na jednání.
Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel odkázal, nebyly v jeho případě aplikovatelné, neboť se týkaly především smluvní svobody a interpretace smluvních ustanovení. Žaloba stěžovatele však byla v napadené části zamítnuta z důvodu nedostatku skutkových tvrzení. Stejně tak neměly k projednávané věci vztah ani výše uvedená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a řízení před tímto soudem probíhající, neboť se týkala problematiky regulovaného nájemného, které se zamítnutím žaloby stěžovatele nikterak nesouviselo.
Co se týče stěžovatelem předloženého prohlášení vedlejší účastnice Š. P., že je ochotna dlužné nájemné splácet, nutno konstatovat, že toto nemělo žádnou vypovídací hodnotu, neboť z něj nebylo zřejmé ani jakého období se týká a ani v jaké výši vedlejší účastnice svůj závazek uznává. Krajský soud tedy nepochybil, jestliže toto prohlášení nezohlednil.
Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu