ECLI:CZ:US:2009:4.US.410.09.1
sp. zn. IV. ÚS 410/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ing. L. V., zastoupeného Mgr. Alešem Čápem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Jihlavě, Divadelní 8, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 363/2005-232 ze dne 20. března 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 11 C 134/2003-207 ze dne 16. června 2005 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv vyplývajících z čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, připojených příloh a spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 11 C 134/2003 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě v řízení o náhradu škody ve výši 91.630,- Kč a ušlého zisku ve výši 157.000,- Kč rozsudkem č. j. 11 C 134/2003-207 ze dne 16. června 2005 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") uložil žalovanému J. L. (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovateli částku 8.877,- Kč (výrok I.), ohledně žalobního nároku na náhradu skutečné škody řízení co do částky 41.755,22 Kč zastavil (výrok II.), žalobu aby byl žalovaný povinen zaplatit stěžovateli na náhradu skutečné škody částku 40.997,78 Kč a ušlý zisk ve výši 157.000,- Kč zamítl (výrok III.), uložil stěžovateli nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 32.902,- Kč (výrok IV.), uložil žalovanému nahradit České republice - Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě na nákladech řízení částku 1.463,- Kč (výrok V.), nepřiznal České republice - Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě právo na náhradu nákladu řízení proti žalobci (výrok VI.) a určil JUDr. P. Č. odměnu za zastupování ve výši 35.343,- Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 3.113,- Kč, celkem tedy 38.343,- Kč (výrok VII.). K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 17 Co 363/2005-232 ze dne 20. března 2006 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích III., IV., V. a VI. potvrdil (výrok I.), ve výroku VII. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení (výrok II.) a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 17.175,- Kč. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 3054/2006-281 ze dne 26. listopadu 2008 dovolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil (výrok I.), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh v části podaný někým zjevně neoprávněným, v části nepřípustný a v části zjevně neopodstatněný.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínek podle ust. §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy zda je ústavní stížnost podána osobou oprávněnou, a podle ust. §75 odst. 1 téhož zákona, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Dále pak podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je podána stěžovatelem a nikoliv JUDr. P. Č. nebo žalovaným. V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti výroku V. a VII. rozhodnutí soudu prvního stupně a proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu, se proto jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Výrok VII. Rozhodnutí soudu prvního stupně byl výrokem II. rozhodnutí odvolacího soudu zrušen a o nároku jím přiznaném tak stále běží řízení u obecného soudu. Proto je v této části ústavní stížnost též nepřípustná. Dále Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, který napadá ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, nepodal proti výroku I. a II. rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání. Nezbývá proto než uzavřít, že stěžovatel tak nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, a proto je nutné na ústavní stížnost v této části pohlížet jako na nepřípustnou.
Ústavní soud následně vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal zbývající výroky v záhlaví citovaných rozhodnutí (dále jen "relevantní část") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů a interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy relevantní částí rozhodnutí rozhodly v souladu se zákony i ústavními principy zaručujícími zachování základních lidských práv. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v odůvodnění svých rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli k nim dalšího dodávat, na tyto odkazuje.
Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecného soudu, takže stěžovatelovy námitky důvod ke kasaci relevantní části v záhlaví citovaných rozhodnutí založit nemohly.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. c), §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu