ECLI:CZ:US:2009:4.US.421.09.1
sp. zn. IV. ÚS 421/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Ing. P. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Národní 11, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 294/2008 ze dne 25. 9. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 2. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 7 To 294/2008 ze dne 25. 9. 2008, in eventum toliko zrušení výroku pod bodem 2 usnesení.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 9 T 12/2008 ze dne 28. 2. 2008 byl stěžovatel společně s dalšími spoluobžalovanými dle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, 2 písm. a), 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání státní zástupce a poškozená Komerční banka, a. s. Usnesením městského soudu sp. zn. 7 To 294/2008 ze dne 25. 9. 2008 byl rozsudek obvodního soudu zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (výrok 1.). Městský soud dále dle §262 trestního řádu nařídil, že věc bude projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (výrok 2.). Odvolání poškozené bylo zamítnuto (výrok 3.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadeného usnesení došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel zejména v tom, že městský soud vydal rozhodnutí dle §262 trestního řádu, aniž by pro takový postup byly splněny předpoklady, a v tom, že výrok o projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu nebyl dostatečně odůvodněn. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na skutečnost, že se jednalo již o třetí rozhodnutí obvodního soudu o zproštění obžaloby v této trestní věci a současně o třetí rozhodnutí městského soudu o vrácení věci k novému projednání. Postup městského soudu přitom označil za zastřenou snahu vnutit obvodnímu soudu vlastní náhled na hodnocení důkazů a aplikaci §262 trestního řádu v projednávané věci za rozpornou s čl. 4 odst. 4 Listiny. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 711/01, I. ÚS 112/98 a IV. ÚS 219/03. Stěžovatel rovněž podotkl, že celé trestní řízení, které je vedeno od roku 2000, je zatíženo nekonzistentním rozhodováním orgánů činných v trestním řízení, majícím závažné dopady na právní jistotu stěžovatele i dalších spoluobžalovaných. Nepřiměřená délka trestního řízení pak dle stěžovatele zakládala rovněž porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 294/2008 ze dne 25. 9. 2008 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byly splněny veškeré podmínky pro věcný přezkum napadeného rozhodnutí, přičemž shledal, že tomu tak bylo pouze částečně.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Ochrana ústavnosti totiž není, a z povahy věci ani nemůže být, toliko úkolem Ústavního soudu, nýbrž je povinností i všech ostatních orgánů veřejné moci.
Systém ústavního soudnictví v České republice je založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených a podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě, kdy věc není ukončena pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé, nýbrž se vrací k dalšímu řízení, je ústavní stížnost nepřípustná (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 338). Výrokem pod bodem 1. městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost považovat v části směřující vůči tomuto výroku usnesení za nepřípustnou, neboť řízení dále pokračuje a stěžovatel má zachovánu možnost v jeho dalším průběhu své zájmy účinně chránit a domáhat se ochrany svých práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud proto v této části ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Co se týče výroku pod bodem 3. napadeného usnesení, je zjevné, že zamítnutím odvolání poškozené do výroku o náhradě škody nemohlo dojít k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto v této části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako ústavní stížnost podanou osobou zjevně neoprávněnou.
III.
Ústavní stížnost tak byla přípustná pouze co do výroku pod bodem 2. usnesení městského soudu sp. zn. 7 To 294/2008 ze dne 25. 9. 2008. Ve vztahu k tomuto výroku byly splněny i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jeho věcnému přezkumu. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Čl. 38 odst. 1 Listiny stanoví: "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Jestliže je příslušnost soudu a soudce určována zákonem, je zřejmé, že i výjimka stanovená v §262 trestního řádu, tzn. výjimka stanovená zákonem, určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem. Ustanovení §262 trestního řádu umožňuje odvolacímu soudu v rámci odvolacího řízení společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit její projednání v jiném složení senátu. Ústavní soud nemohl v této souvislosti přisvědčit námitkám stěžovatele, že městský soud realizoval tuto svou kompetenci ústavně nekonformním způsobem.
Jak patrno z odůvodnění usnesení sp. zn. 7 To 294/2008 ze dne 25. 9. 2008, městský soud velmi podrobně analyzoval postup obvodního soudu předcházející vydání rozsudku sp. zn. 9 T 12/2008 ze dne 28. 2. 2008, jakož i rozhodnutí samotné, přičemž zjištěné nedostatky rozvedl na str. 6 až 18 napadeného usnesení. Není tedy případnou námitka, že výrok pod bodem 2. usnesení městského soudu by byl nepřezkoumatelný z důvodu nedostatečného odůvodnění.
Co se týče samotných důvodů, na nichž městský soud založil výrok o přikázání věci k projednání jinému senátu obvodního soudu, tyto spočívaly jednak v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, zapříčiněném neprovedením některých důkazů, přestože takové zadání vyplývalo z předchozích rozhodnutí, jimiž byla věc vrácena k novému projednání, a dále v opakovaně vytýkané absenci popisu úvah a návazností mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, což dle názoru městského soudu zakládalo nepřezkoumatelnost rozsudku obvodního soudu. Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu přitom bylo zřejmé, že se nejednalo o příkazy, byť alespoň zprostředkovaně zavazující k určitému způsobu hodnocení důkazů, nýbrž o pokyny, směřující k tomu, aby byla učiněna zjištění, vztahující se ke skutečnostem zakládajícím skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, ve smyslu jejich potvrzení či vyvrácení, a aby tato zjištění byla podepřena dostatečným a přezkoumatelným odůvodněním. Ani v tomto ohledu se tedy nemohl Ústavní soud s námitkami stěžovatele ztotožnit.
Dle přesvědčení Ústavního soudu byly důvody uváděné městským soudem pro postup dle §262 trestního řádu plně dostačující, v podrobnostech lze proto na odůvodnění napadeného usnesení odkázat. Ke shodným závěrům jako v nyní projednávané věci ostatně dospěl Ústavní soud i v řízení o ústavních stížnostech Ing. L. V. a RNDr. P. B., CSc., spoluobžalovaných stěžovatele, evidovaných pod sp. zn. III. ÚS 188/09 a IV. ÚS 173/09, jež směřovaly proti témuž výroku usnesení městského soudu (rozhodnutí v těchto věcech jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost v části, v níž tato směřovala vůči výroku pod bodem 2. usnesení městského soudu sp. zn. 7 To 294/2008 ze dne 25. 9. 2008, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu