ECLI:CZ:US:2009:4.US.461.09.1
sp. zn. IV. ÚS 461/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, 128 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2009 sp. zn. 44 To 60/2009 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. prosince 2008 sp. zn. 43 Nt 2046/2008, spolu s návrhem o přednostní projednání věci, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. března 2009 doručen návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se domáhá zrušení výše označených rozhodnutí. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud návrh projednal jako věc naléhavou mimo pořadí.
Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména ve vztahu k jeho právu na osobní svobodu vyjádřeného v čl. 8 Listiny a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvedl, že využil svého práva zaručeného mu čl. 5 odst. 4 Úmluvy a ve smyslu §72 odst. 3 tr. ř. podal žádost o propuštění z vazby, kterou doplnil návrhem na přijetí písemného slibu a záruky důvěryhodné osoby a požádal, aby byl soudem před rozhodnutím o jeho žádosti osobně slyšen. Dle jeho názoru byl postup obecných soudů v řízení o jeho vazebním stíhání v rozporu s ustanoveními trestních předpisů. Jak soud prvního stupně i soud odvolací hodnotily skutkový stav a důvodnost vazby formálně, aniž by se důkladně seznámily s aktuálním stavem trestního řízení. Obecné soudy rozhodovaly v neveřejném zasedání bez jeho přítomnosti i bez přítomnosti jeho obhájce, čímž byl zkrácen na svých právech, neboť mu nebyla dána možnost vyjádřit se k důkazům, kterými byla zdůvodňována existence vazebních důvodů a neměl možnost svoji žádost doplnit. Dále namítal, že probíhající vazba je nezákonná a v řízení dochází k neodůvodněným průtahům v rozporu s čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
II.
Z obsahu trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 2046/2008, jejž si Ústavní soud vyžádal, z obsahu napadených soudních rozhodnutí, jakož i z odůvodnění ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující:
Stěžovatel je stíhán pro trestné činy padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §140 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. za použití §143 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Trestná činnost, pro kterou je stíhán, je podrobně rozvedena v odůvodnění napadených usnesení obecných soudů, přičemž celková výše způsobené škody v případě dokonání trestného činu by představovala 116.000.000,- Kč.
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. června 2008 sp. zn. 43 Nt 54/2008 z důvodů §67 písm. a), c) tr. ř. Městský soud v Praze zamítl stížnost stěžovatele usnesením ze dne 10. července 2008 sp. zn. 44 To 400/2008.
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 8. září 2008 sp. zn. 1 KZV 121/2008 rozhodla o ponechání stěžovatele ve vazbě. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou dne 8. října 2008 při jednání odvolacího soudu osobně doplnil o nabídku písemného slibu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. října 2008 sp. zn. 44 To 562/2008 stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou a současně rozhodl o nepřijetí písemného slibu.
Stěžovatel dne 19. listopadu 2008 podal žádost o propuštění na svobodu, kterou postupně doplnil o návrhy na přijetí písemného slibu a záruky důvěryhodné osoby.
Obvodní soud pro Prahu 1 v neveřejném jednání usnesením ze dne 10. prosince 2008 sp. zn. 43 Nt 2046/2008 žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl a současně rozhodl o nepřijetí písemného slibu stěžovatele a záruky důvěryhodné osoby. Proti citovanému usnesení, které bylo stěžovateli doručeno dne 22. prosince 2008, podal stěžovatel stížnost. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. února 2009 sp. zn. 44 To 60/2009 stížnost stěžovatele zamítl. Tato rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností.
V mezidobí státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 30. prosince 2008 sp. zn. 1 KZV 121/2008 rozhodla o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel stížnost nepodal.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení:
Obvodní soud pro Prahu 1 odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Městský soud v Praze konstatoval, že v předmětné trestní věci postupoval v souladu s trestněprávními předpisy a právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušil. Dále uvedl, že stížnost proti napadenému usnesení nebyla odůvodněna tak, aby mohl výslech stěžovatele při soudním jednání přinést nové okolnosti, zejména když byl stěžovatel slyšen Městským soudem v Praze dne 8. října 2008 v řízení o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce v Praze ze dne 8. září 2008 sp. zn. 1 KZV 121/08. Účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud stížnost stěžovatele jako nedůvodnou odmítl.
Oba účastníci ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyslovili souhlas, aby Ústavní soud rozhodl ve věci bez ústního jednání.
Stěžovateli byla zaslána vyjádření účastníků na vědomí a stěžovatel ve stanovené lhůtě k nim zaslal repliku, ve které polemizoval se závěry obecných soudů a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh stěžovatele splňuje formální (procesní) předpoklady umožňující jeho následné věcné projednání a dospěl k závěru, že zákonné podmínky byly splněny. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud v projednávaném případě uvádí, že osoby vzaté do vazby mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. To znamená, že příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou. Počáteční rozhodnutí o vzetí do vazby totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu jejího trvání, neboť okolnosti, na kterých bylo prvotní vazební rozhodnutí založeno, se mohly změnit nebo zaniknout. Proto také osoba ve vazbě musí mít právo podávat návrhy na přezkoumání zákonnosti vazby i v jejím průběhu.
Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů - v souvislosti s rozhodováním o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby - neshledal taková pochybení, pro která by musel napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.
Obvodní soud pro Prahu 1 soud podle §72 odst. 3 tr. ř. zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a současně rozhodl o dalších návrzích stěžovatele (písemný slib, záruka) a svoje závěry podrobně odůvodnil. Stěžovatel svoji stížnost proti usnesení soudu prvního stupně blíže neodůvodnil. Městský soud v Praze neshledal důvod k tomu, aby o vazbě rozhodl jinak, než ve svých předchozích rozhodnutích a na odůvodnění těchto rozhodnutí též odkázal. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil a znovu rozvedl konkrétní skutečnosti zakládající u stěžovatele obavu z jednání uvedeného v §67 písm. a), c) tr. ř. s tím, že spolu se závažností stíhané trestné činnosti neumožňují, aby vazba stěžovatele byla nahrazena jeho slibem či zárukou. Odvolací soud konstatoval, že z hlediska rozhodování o vazbě je podstatné, že trestní řízení je proti obviněnému vedeno pro závažnou trestnou činnost a vzhledem k právní kvalifikaci jeho jednání, je ohrožen přísnou trestní sazbou odnětí svobody. Vzhledem k rozsahu trestné činnosti je předpoklad uložení vysokého trestu odnětí svobody zcela reálný a zakládá obavu, že obžalovaný se bude trestnímu stíhání vyhýbat. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že ohledně trvání vazby bylo opakovaně rozhodováno s tím, že nadále trvají vazební důvody podle §67 písm. a), c) tr. ř.. Obžalovaný se nezdržoval na adrese trvalého bydliště ani na žádné jiné známé adrese, po stěžovateli bylo vyhlášeno pátrání a byl zadržen až na základě šetření orgánů činných v trestním řízení. Z napadených usnesení vyplývá, že orgány rozhodující o trvání vazebních důvodů jejich existenci konkrétně odůvodnily.
V jádru argumentace stěžovatele leží jeho námitka, že měl být v dané fázi trestního řízení, při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby, soudem osobně slyšen. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, zda okolnost, že tomu tak v daném případě nebylo, nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou.
Judikatura Ústavního soudu ovšem přijala závěry, z nichž se podává, že tato okolnost pro hodnocení položené otázky nemusí být určující. V nálezu pléna ze dne 22. března 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/05 (uveřejněného pod č. 239/2005 Sb.) Ústavní soud dovodil, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". Současně však - tamtéž - upozornil, že je třeba odlišovat situaci rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě podle §71 odst. 3, 4 trestního řádu od té, z níž vychází posuzovaná ústavní stížnost, kdy je otázka trvání vazby otevřena k žádosti obviněného podle §72 odst. 3 trestního řádu. Na takové řízení, jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, není možné vztáhnout ve stejném rozsahu shora uvedená měřítka, která lze vztahovat jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Z toho plyne, že při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby nejde, alespoň nutně, o řízení v podobě řízení kontradiktorního s povinným slyšením obviněného. Je totiž nutno přihlížet i k aspektům praktickým (průtahy paralyzující trestní řízení v poměrech, kdy obviněný je oprávněn žádat o propuštění z vazby kdykoli, resp. znovu po čtrnácti dnech) i k okolnosti, že v trestním řádu je zakotven i jiný (nenávrhový) režim zkoumání, zda důvody trvání vazby nadále existují (§71 odst. 3, 4 trestního řádu).
Z uvedeného je patrné, že Ústavní soud obecně nezpochybňuje právo obviněného při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody vznést požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen, ale z takového požadavku musí být zřejmá konkrétní nová fakta, která nejsou ani nepravděpodobná ani bezvýznamná a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoli, záleží plně na jeho úvaze.
Z obsahu spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že stěžovatel ve své žádosti o propuštění z vazby na svobodu a ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně navrhoval, aby byl v tomto řízení osobně slyšen. Ze samotných důvodů, o něž svou žádost o propuštění z vazby opřel, však nelze dovodit žádné relevantní skutečnosti, pro jejichž objasnění by bylo nutné stěžovatele osobně vyslechnout v kontradiktorním řízení, když za okolnost, pro niž by bylo namístě stěžovatele osobně, nad rámec písemných podání, vyslechnout, nelze dle názoru Ústavního soudu považovat navrhovaný slib a záruky třetích osob.
Odvolací soud nepovažoval za potřebné vyslýchat stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že jeho výslech nemůže přinést žádné nové okolnosti a stěžovatel byl osobně slyšen Městským soudem v Praze dne 8. října 2008. Jednalo se o stížnost, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. září 2008 sp. zn. 1 KZV 121/08, jímž byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů vedených v §67 písm a), c) tr. ř., kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. října 2008 sp. zn. 44 To 562/2008 zamítl. Proti posledně citovaným rozhodnutím podal stěžovatel předcházející ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2009 sp. zn. I. ÚS 3067/2008 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud však především zdůrazňuje, že státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 30. prosince 2008 sp. zn. 1 KZV 121/2008 rozhodla dle §71 odst. 4 tr. ř. o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel nevyužil svého práva na opravný prostředek a stížnost proti citovanému usnesení nepodal.
Pokud se týká námitky stěžovatele, že při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby docházelo k průtahům, konstatuje Ústavní soud, že k určitým prodlevám při rozhodování o žádosti a zejména při doručování předmětných rozhodnutí došlo, avšak toto nelze považovat za skutečnost, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem. Proto mu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Jelikož Ústavní soud vycházeje z naléhavosti věci rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, pozbylo tím smyslu posouzení návrhu stěžovatele na projednání věci jako naléhavé mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. dubna 2009
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu