ECLI:CZ:US:2009:4.US.520.09.1
sp. zn. IV. ÚS 520/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti, kterou podala stěžovatelka Ing. M. S., zastoupená JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3A, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2007 č. j. 37 C 26/2005-199 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008 č. j. 1 Co 345/2007-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. března 2009, domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jména a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany svých osobnostních práv, do kterých mělo zasáhnout Občanské sdružení SOS dětské vesničky dopisem ze dne 7. ledna 2005.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 26/2005 (dále jen "soudní spis"), ze kterého se podává, že na základě žaloby na ochranu osobnosti s návrhem na rozhodnutí o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy stěžovatelkou podané dne 24. února 2005, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2007 č. j. 37 C 26/2005-199 žalobu ve věci samé zamítl a stěžovatelce uložil nahradit žalovanému občanskému sdružení náklady řízení. Na základě odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008 č. j. 1 Co 345/2007-246 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej jen v části týkající se výroku o nákladech řízení. V soudním spise je pak pod č. listu 249 založeno dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu, které stěžovatelka podala dne 6. března 2009 podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1, věta za středníkem, §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak vyplývá z obsahu soudního spisu (č. listu 249), došlo v posuzované věci podáním dovolání k souběhu ústavní stížnosti a dovolání. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatelka ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv; věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. Odmítnutí ústavní stížnosti pak nikterak právo stěžovatelky na případné posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem nenarušuje, neboť: "Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z výše vyložených důvodů proto soudkyni zpravodajce nezbylo, než předloženou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2009
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka