ECLI:CZ:US:2009:4.US.556.09.1
sp. zn. IV. ÚS 556/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Janem Luhanem, advokátem, AK se sídlem Masarykova 1250, 289 22 Lysá nad Labem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2008 č. j. Nco 186/2008-1264, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení §14 odst. 4 a §241 odst. 1 - 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou (a podáním ze dne 23. 4. 2009 doplněnou) ústavní stížností, v níž tvrdila porušení práv garantovaných jí ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), napadla stěžovatelka shora označené rozhodnutí.
Stěžovatelka tvrdila, že usnesením Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto tak, že soudkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Zdenka Krupová není vyloučena z projednávání věci vedené pod sp. zn. 28 Co 446/2008, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Jmenovaná soudkyně totiž podle stěžovatelčina názoru není způsobilá nezaujatě a nestranně rozhodnout v její věci, neboť v minulosti zastávala právní názor, který je v rozporu se zákonem.
Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ustanovení §14 odst. 4 a §241 odst. 1 - 4 o. s. ř. a ustanovení §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").
V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je příliš vágní. Ostatní citovaná zákonná ustanovení pak stěžovatelka napadá z důvodu, že vyžadují povinné zastoupení advokátem v určitých typech řízení; taková podmínka však dle názoru stěžovatelky porušuje právo na soudní ochranu. Stěžovatelka považuje za diskriminující, že musí být v probíhajícím řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. Přístup k Ústavnímu soudu by měl být umožněn každému a ne jen tomu, kdo si může zastoupení advokátem dovolit. Uvedené lze vztáhnout i na napadená ustanovení v soudních řádech.
Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. Jde o návrh přípustný, avšak z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Část argumentace obsažené v ustavní stížnosti směřuje proti interpretaci jednoduchého práva - konkrétně ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř.; v souvislosti s tím je napadáno i samo interpretované ustanovení. V projednávané věci odůvodnil Vrchní soud v Praze svůj závěr o tom, že soudce není vyloučen z projednávání věci, zněním §14 odst. 4 o. s. ř., podle nějž důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle Ústavního soudu bylo uvedené ustanovení - o jehož ústavnosti nemá pochyb - interpretováno ústavně konformně; stěžovatelčiny pochybnosti stran postupu Vrchního soudu tudíž Ústavní soud nesdílí. Není legitimního důvodu, aby soudce byl vyloučen z projednávání věci toliko z důvodu, že údajně někdy v minulosti zastával - dle mínění stěžovatelky - právní názor rozporný se zákonem. Napadeným rozhodnutím tedy nebyla ani zasažena - tím méně pak porušena - stěžovatelčina základní práva.
Ústavní soud uzavírá, že přezkumem v záhlaví citovaného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení neshledal nic, co by odporovalo ústavnímu pořádku, a to včetně stěžovatelkou uváděných ustanovení Listiny, pročež odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně garantovaného práva stěžovatelky a ústavní stížnost odmítl, byl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř., §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, §241 odst. 1 - 4 o. s. ř. a §105 odst. 2 s. ř. s. a to již proto, že tyto návrhy sledují osud samotné ústavní stížnosti. Nadto je třeba poznamenat, že tato ustanovení - s výjimkou ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř., k němuž se Ústavní soud vyjadřuje výše - neměla žádný vztah k výsledku řízení v projednávané věci (a ustanovení obsažená v soudních řádech nebyla aplikována ani v samotném řízení před Ústavním soudem).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. června 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu