ECLI:CZ:US:2009:4.US.56.09.1
sp. zn. IV. ÚS 56/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. Ž., zastoupené JUDr. Evou Novákovou, advokátkou, AK Křenová 65a, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2008 č. j. 22 Cdo 2437/2008-323 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2008 č. j. 17 Co 17/2005-356 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její civilní věci s odůvodněním, že jimi došlo k porušení zásad spravedlivého procesu podle článku 90 Ústavy a dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 6. 10. 2004 č. j. 12 C 898/99-276 ve věci vypořádání společného jmění stěžovatelky a žalobce ve výroku pod bodem III. uložil stěžovatelce, aby žalobci zaplatila částku 26.503,50,- Kč. Soud dospěl k závěru, že šlo o peníze patřící do výlučného vlastnictví žalobce a pokud je stěžovatelka vybrala z vkladní knížky a uložila na svůj účet v situaci, kdy nebylo prokázáno, že by jí je žalobce daroval, nabyla majetkový prospěch plněním bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2008 č. j. 17 Co 17/2005-356 rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II. rozsudku). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 10. 2008 č. j. 22 Cdo 2437/2008-323 dovolání stěžovatelky proti výroku II. odvolacího soudu zamítl. Nejvyšší soud připustil dovolání pro posouzení právního vztahu mezi manžely, z nichž jeden provede bez souhlasu druhého výběr z bankovního účtu, na kterém jsou uloženy výlučné finanční prostředky druhého, a použije je pro vlastní potřebu. Dle názoru dovolacího soudu má druhý manžel právo na úhradu vybraných prostředků; vzhledem k tomu, že jde o způsob nabytí hodnot, který není právním řádem uznáván, nelze vyloučit možnost takto získaný majetkový prospěch kvalifikovat i jako bezdůvodné obohacení získané z nepoctivých zdrojů.
Stěžovatelka v rozhodování odvolacího a dovolacího soudu shledává očividný rozpor mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími z důkazů provedených před obecnými soudy a právními závěry, které z nich soudy vyvodily. Vkladní knížka, na níž byly uloženy výlučné finanční prostředky žalobce, byla vedena na jeho jméno a vinkulována jeho heslem. Žalobce pak vkladní knížku převedl na stěžovatelku a změnil heslo, následně stěžovatelka peníze vybrala a použila na provoz domácnosti. Stěžovatelka je přesvědčena, že souhlas žalobce k výběru peněz nepotřebovala, neboť převedením vkladní knížky na stěžovatelku projevil žalobce souhlas s tím, aby s uloženými finančními prostředky svobodně a neomezeně disponovala.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o sjednocování soudní praxe. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález, sp. zn. Pl. ÚS 85/06, dostup. na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud podrobil rozsudek Nejvyššího soudu přezkumu podle výše naznačených kritérií a dospěl k názoru, že žádná z výše uvedených situací odůvodňující kasační zásah v projednávané věci nenastala. Dovolací soud své právní závěry logickým a srozumitelným způsobem vysvětlil, pročež není možno je hodnotit jako svévolný výklad podústavního práva vybočující z obecně přijímaných interpretačních standardů.
Namítá-li stěžovatelka očividný rozpor mezi skutkovými a právními závěry v její věci, Ústavní soud tvrzenou diskrepanci nenalezl. Z obsahu výhrad uvedených v ústavní stížnosti je patrno, že pokud jde o existenci souhlasu žalobce s použitím jeho výlučných prostředků stěžovatelkou, má stěžovatelka spíše na mysli nesprávnost hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění.
Nejvyššímu soudu není možno vytýkat, že se přidržel skutkových závěrů učiněných soudy nižších instancí; dovolací soud postupoval plně v intencích zákona, když správně odkázal na ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že v případě připuštění dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je povinen vycházet ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
K dokazování před nalézacím a odvolacím soudem je pak nutno poznamenat, že Ústavní soud v něm neidentifikoval žádné vady, které by měly za následek porušení kautel ústavnosti. Oba soudy vyslechly účastníky řízení ke sporné otázce, nalézací soud pak provedl řadu důkazů listinami a výslechem navržených svědků. Přijaté závěry o rozhodných skutkových okolnostech projednávané věci pak korespondují s provedenými důkazy a nelze je mít za extrémní a svévolné. K tvrzení stěžovatelky o nespornosti faktu, že žalobce osobně navštívil peněžní ústav a převedl vkladní knížku na stěžovatelku, v důsledku čehož měla být stěžovatelka oprávněna volně disponovat s vkladem bez jeho souhlasu, se patří upozornit, že žádný z důkazů směřující k prokázání takového tvrzení v řízení před obecnými soudy proveden nebyl. Naopak je vhodné věnovat pozornost vyjádření České spořitelny, že se jednalo o vkladní knížku na doručitele vinkulovanou heslem (srov. č. l. 341), přičemž platí, že u vkladních knížek na doručitele nezkoumá peněžní ústav při založení ani při dalších dispozicích s vkladem, kdo je vkladatelem, popř. kdo vkladní knížku předkládá, přičemž nakládat s vkladem je oprávněn každý, kdo předloží vkladní knížku a zná heslo. Z uvedeného je patrno, že žalobce změnu jména na vkladní knížce nemusel provést sám, ale mohla ji učinit ta osoba, která měla vkladní knížku ve svém držení (tedy i stěžovatelka).
Z výše vyloženého je patrno, že stěžovatelce se nezdařilo prokázat porušení jí ústavně zaručených práv a svobod, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu