ECLI:CZ:US:2009:4.US.560.07.1
sp. zn. IV. ÚS 560/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci navrhovatele B. H., právně zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Ladányim, Jiráskova 977, Sokolov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2004 č. j. 20 C 114/2002-54, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2005 č. j. 35 Co 173/2005-79 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2006 č. j. 25 Cdo 998/2006-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel výše citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu napadl ústavní stížností v minulosti již jednou, přičemž tato ústavní stížnost mu byla odmítnuta z důvodu souběhu ústavní stížnosti a dovolání (sp. zn. IV. ÚS 526/05). Nejvyšší soud dospěl posléze k závěru, že dovolání sice bylo podáno v zákonné lhůtě, ovšem jeho vady byly odstraněny teprve po uplynutí zákonné lhůty, kterou nemohl Nejvyšší soud prominout. Z toho důvodu byl mimořádný opravný prostředek také odmítnut. V takovém případě by měla být ústavní stížnost ve vztahu k rozsudkům obecných soudů odmítnuta soudcem zpravodajem pro opožděnost, ovšem s přihlédnutím k předchozímu podání ústavní stížnosti a jejímu odmítnutí pro nepřípustnost přistoupil Ústavní soud k projednání všech napadených rozhodnutí obecných soudů.
II.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 680.000,- Kč s příslušenstvím. Jednalo se o řízení, v němž se stěžovatel domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, které odmítly šetřit a stíhat trestné činy.
Stěžovatel opakovaně podával trestní oznámení na jednání osob, které mu způsobily majetkovou škodu, přičemž orgány činné v trestním řízení opakovaně jeho trestní oznámení odkládaly s odkazem, že jde o vztahy vyplývající z občanskoprávních vztahů, které nejsou protiprávní. Jako podstatnou považuje stěžovatel skutečnost, že orgány činné v trestním řízení odložily i trestní oznámení na J. N., který jako svědek potvrdil, že lhal při podání vysvětlení před orgány činnými v trestním řízení. J. N. uvedl nepravdu o skutečnosti, zda ze strany A. H. došlo k zaplacení kupní ceny, která byla následně vylákána od stěžovatele, čímž mu byla způsobena škoda. V uvedeném jednání orgánů činných v trestním řízení spatřoval stěžovatel nesprávný úřední postup. Soud v rámci občanskoprávního řízení neumožnil stěžovateli prokázat všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za špatný úřední postup. Pokud soudy dospěly v průběhu řízení k závěru, že předpoklady odpovědnosti státu nejsou stále dány, měly připustit další důkazní návrhy, a to zvláště za situace, kdy rozhodné důkazy nebyly provedeny.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Předně je třeba opakovat, že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V souvislosti s projednávaným případem je nutno poukázat především na skutečnost, že napadeným rozhodnutím obecných soudů není čeho vytknout. Soudy se s argumenty stěžovatele ve svých odůvodněních řádně vypořádaly a samotný nesouhlas stěžovatele se závěry, k nimž soudy dospěly, protiústavnost rozhodnutí nečiní. Soudům nelze vytknout ani to, že neprovedly navržené důkazy a tyto nechaly ve svém odůvodnění opomenuté, neboť z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je zřejmé, z jakého důvodu se tak stalo - srov. č.l. 81 soudního spisu.
Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení dospěly k odlišným závěrům než stěžovatel, ještě neznamená, že tímto postupem vznikla stěžovateli nějaká škoda. Ústavní soud poukazuje na to, že v rámci ústavního pořádku ČR neexistuje subjektivní veřejné právo na stíhání pachatele trestného činu. Již obecné soudy zdůraznily, že pokud se chtěl stěžovatel domáhat svých práv ze soukromoprávního vztahu, měl tak učinit soukromoprávní cestou, a to podání příslušné žaloby. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, nezbývá než konstatovat, že dovolání bylo odmítnuto z důvodu opožděného odstranění vad návrhu. Nejvyšší soud ve svém odůvodnění uvedl, jakou právní úpravou se řídil, zhodnotil lhůtu k podání dovolání a z ústavněprávního hlediska není jeho závěrům čeho vytknout.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu