ECLI:CZ:US:2009:4.US.570.09.1
sp. zn. IV. ÚS 570/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. P. M., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem, AK Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4 - Modřany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2008 č. j. 28 Co 560/2008-98 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2008 č. j. 25 C 300/2008-87 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle článku 90 Ústavy, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principy zakotvené v článku 2 odst. 2 a článku 4 Listiny, článek 1 Ústavy, právo na spravedlivý proces zaručené článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo zaručené článkem 28 Listiny a článkem 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, článek 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, článek 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, právo vyjádřit se k projednávané věci zaručené článkem 38 odst. 2 Listiny, práva chránící majetek dle článku 11 Listiny a konečně ochrana legitimního očekávání jako součást majetkových práv garantovaných článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2005 č. j. 28 Co 371/2005-49 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2005 č. j. 25 C 31/2004-25, jímž bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo, aby žalobcům zaplatil částku 410.000 Kč z titulu smlouvy o půjčce, neboť stěžovatel žalobcům půjčenou částku nevrátil poté, co ho k úhradě vyzvali. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 7. 2008 č. j. 33 Odo 846/2006-77 zrušil oba shora uvedené rozsudky, neboť dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobou byl promlčen. S ohledem na vyjádřený právní názor vzali žalobci svou žalobu zpět, a proto Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 2. 10. 2008 č. j. 25 C 300/2008-87 ve výroku I. řízení zastavil a ve výroku II. nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, a to na základě aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění uvedl, že žalobci měli nárok na vrácení půjčky, kterému se stěžovatel ubránil pomocí námitky promlčení, přičemž žalobci mu to, co jim mezitím plnil na základě vykonatelného rozhodnutí soudu, vrátili; přiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovateli by vůči žalobcům bylo nespravedlivé, neboť stěžovatel by tak byl za porušení svého závazku oproti nim zvýhodněn. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2008 č. j. 28 Co 560/2008-98 ve výroku I. potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve výroku II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud shledal vznesení námitky promlčení, byť na její uplatnění měl stěžovatel právo, za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalobkyně je stěžovatelova sestra a žalobce jeho švagr a stěžovatel nepopřel, že žalovanou částku od žalobců obdržel.
Stěžovatel má za to, že jej obecné soudy potrestaly za to, že si "dovolil" vznést námitku promlčení a být úspěšný u Nejvyššího soudu. Při stanovení náhrady nákladů řízení měly obecné soudy aplikovat ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., protože žaloba nebyla vzata zpět pro chování stěžovatele, nýbrž proto, aby se žalobci vyhnuli neúspěchu ve sporu. Stěžovatel již od samého počátku sporu uplatňoval námitku promlčení, v důsledku čehož měli žalobci možnost korigovat svůj názor na vyhlídky na úspěch ve sporu; pokud tak neučinili, je evidentní, že jim finanční následky neúspěchu byly lhostejné; přitom ani existence příbuzenského vztahu nebránila žalobkyni podat proti stěžovateli již několik bezúspěšných žalob. Stěžovatel je názoru, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §150 o. s. ř., ba dokonce uplatněné důvody pro jeho užití extrémně vybočují z jeho účelu, neboť vznesení námitky promlčení rozhodně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy naopak nehodnotily majetkové poměry účastníků řízení v situaci, kdy žalobci jsou nadprůměrně majetní a placením nákladů řízení by tak nebyli nijak výrazněji postiženi.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Problematika nákladů řízení zpravidla není podrobována ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé za přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit. Ustanovení §150 o.s.ř. je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci oproštěné o další podstatné okolnosti případu nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu; absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak toliko náleží posuzovat, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení o. s. ř. opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
V projednávané věci obecné soudy poukázaly na dobré mravy, jež lze charakterizovat jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. usnesení II. ÚS 249/97, Sb. n. u., sv. 10, s. 383), přičemž zákaz jednání contra bonos mores má na našem území dlouhou tradici (blíže srov. nález IV. ÚS 1735/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Respektování dobrých mravů náleží ke klíčovým zásadám českého právního řádu tím, že významnou měrou přispívá k prosazování spravedlnosti v právních vztazích, neboť brání tomu, aby právní normy působily zcela autonomně bez vazby na společností všeobecně ctěné hodnoty uplatňované v osobních vztazích mezi jednotlivci. Pojem dobrých mravů pak nelze vykládat pouze jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou (haec aexuitas suggerit..."), což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti (srov. nález I. ÚS 643/04, Sb. n. u., sv. 38, s. 367). Hodnocení výkonu práva jako rozporného s dobrými mravy se odvíjí od okolností konkrétního případu, a proto může nabývat různých podob, přičemž uplatnění námitky promlčení za určitých okolností případu, např. v právních vztazích vzniklých mezi příbuznými, je jednou z nich (srov. nález II. 309/95, Sb. n. u., sv. 7, s. 45 a nález I. ÚS 643/04).
V projednávané věci nelze obecným soudům vytknout žádné pochybení při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., neboť náležitě popsaly okolnosti případu, které je vedly k stěžovanému postupu, přičemž jimi takto podané odůvodnění je zcela přiléhavé a naplňuje povinnost soudu nalézat spravedlnost v právních vztazích. Stěžovatelovy námitky svědčí o ztrátě soudnosti a tristní úrovni citu pro korektní uspořádání vztahů mezi osobami pokrevně a citově spjatými, mezi nimiž se z povahy věci takový přístup předpokládá a očekává. Argumentuje-li stěžovatel tím, že s ohledem na rozsah majetku by přiznáním náhrady nákladů řízení nepocítili žalobci žádnou újmu, nelze než podotknout, že ani částečná satisfakce v podobě aplikace ustanovení §150 o.s.ř. nemůže reparovat újmu morální, kterou žalobci utrpěli tím, že stěžovatel svým jednáním, a to nejen před obecnými soudy, ale i námitkami vznesenými v ústavní stížnosti, porušil důvěru žalobců v korektnost jejich blízkého příbuzného.
Lze tedy uzavřít, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyl stěžovatel dotčen na žádném z jemu ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dme 27. července 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu