ECLI:CZ:US:2009:4.US.656.09.1
sp. zn. IV. ÚS 656/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelů R. P. a P. P., zastoupených Mgr. Martinem Janečkem, advokátem se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1298/2008-336 ze dne 16. 12. 2008, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 708/2004-275 ze dne 28. 2. 2007, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 15 C 9/2004-141 ze dne 9. 3. 2004 a rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 33 Odo 890/2002-126 ze dne 27. 11. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 3. 2009 faxem doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tento návrh byl ve lhůtě řádně doplněn písemným podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2009.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 890/2002-126 ze dne 27. 11. 2003 byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") č. j. 12 Co 461/2001-97 ze dne 6. 3. 2002 a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") č. j. 9 C 144/98/55 ze dne 16. 2. 2001 poté, co Nejvyšší soud dospěl k odlišnému právnímu názoru než soud nalézací a odvolací, když dovodil, že sjednání smluvní pokuty ve výši 14 000 000 Kč bylo za daných okolností v rozporu s dobrými mravy, a jednalo se proto o ujednání neplatné dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Věc byla vrácena k dalšímu řízení okresnímu soudu, který, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozsudkem č.j. 15 C 9/2004-141 ze dne 9. 3. 2004 vyhověl žalobě společnosti Manager Service, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice") o vydání bezdůvodného obohacení a uložil stěžovatelům a další žalované, J. H., povinnost uhradit vedlejší účastnici částku 12 000 000 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi původně sjednanou smluvní pokutou a jejím následným navýšením (výrok I.). Současně také rozhodl, že se vedlejší účastnici nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud k odvolání stěžovatelů rozsudkem č.j. 12 Co 708/2004-275 ze dne 28. 2. 2007 změnil rozsudek okresního soudu v tom směru, že nepřiznal vedlejší účastnici nárok na úroky z prodlení, ve zbytku pak rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podali jak stěžovatelé, tak vedlejší účastnice, dovolání, které Nejvyšší soud ve vztahu k stěžovatelům odmítl jako nepřípustné z důvodu nedostatku zásadního právního významu řešené otázky ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a ve vztahu k vedlejší účastnici zamítl jako nedůvodné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že vydáním napadených rozhodnutí bylo neoprávněně zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých ústavně zaručených práv spatřovali stěžovatelé v tom, že okresní i krajský soud byly nuceny respektovat závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený v rozsudku č. j. 33 Cdo 890/2002-126 ze dne 27. 11. 2003. Stěžovatelé měli za to, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí nesprávně aplikoval §39 občanského zákoníku bez návaznosti na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, dle nějž nesmí výkon práv vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelé poukazovali na to, že to byla právě vedlejší účastnice, jež se chovala v rozporu s převzatými závazky a tudíž i mravními normami, což mělo být při posuzování nároku stěžovatelů na zaplacení smluvní pokuty nepochybně zohledněno. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 890/2002-126 ze dne 27. 11. 2003, výrok I. rozsudku okresního soudu č. j. 15 C 9/2004-141 ze dne 9. 3. 2004, rozsudek krajského soudu č. j. 12 Co 708/2004-275 ze dne 28. 2. 2007 v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek okresního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1298/2008-336 ze dne 16. 12. 2008 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že netvoří vrchol soustavy obecných soudů a do jejich kompetence zasahuje toliko v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika s právním názorem Nejvyššího soudu, spočívajícím v aplikaci ustanovení §39 občanského zákoníku, resp. té jeho části, jež se týká neplatnosti právního úkonu pro jeho rozpor s dobrými mravy. Ve vztahu k institutu dobrých mravů Ústavní soud již v minulosti vymezil možnost ústavněprávního přezkumu tak, že "dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod" (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 10, usnesení č. 14, str. 383 a násl.).
Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, a nepřísluší mu proto ingerovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, tzn. v tomto konkrétním případě hodnotit, zda předmětný právní úkon byl či nebyl v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud tedy v projednávané věci toliko zkoumal, zda bylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu s pravidly spravedlivého procesu, tzn. zejména zda bylo řádně odůvodněno, zda neexistoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a následným právním posouzením věci a zda nebylo současně zasaženo do některého z dalších ústavně zaručených práv. Namítaná nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.). Ústavní soud shledal, že obecným soudům nelze v projednávané věci z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť v rozsudku č. j. 33 Cdo 890/2002-126 ze dne 27. 11. 2003, z nějž pak vycházely i navazující rozsudky okresního a krajského soudu, bylo velice podrobně zdůvodněno, proč bylo ujednání o smluvní pokutě shledáno neplatným, přičemž napadená rozhodnutí netrpěla ani žádnou jinou vadou, mající za následek porušení některého z ústavně zaručených práv. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožnili, nezakládá dotčení v jejich ústavně zaručených právech. K námitce stěžovatelů pak Ústavní soud toliko podotýká, že vázanost nalézacího a odvolacího soudu právním názorem Nejvyššího soudu (§243d ve spojení s §226 občanského soudního řádu) nemůže sama o sobě založit porušení práva na spravedlivý proces za situace, kdy předmětný právní názor Nejvyššího soudu byl shledán ústavně konformním.
Stěžovatelé koncipovali svou ústavní stížnost výhradně ve sféře tvrzené nesprávné aplikace jednoduchého práva, čímž stavěli Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, která mu však zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu