ECLI:CZ:US:2009:4.US.659.08.1
sp. zn. IV. ÚS 659/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 1, Opatovická 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 č. j. 15 Co 342/2007-79 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 11. 2006 č. j. 35 C 366/2006-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Obvodní soud pro Prahu 5 jeho žalobu rozsudkem ze dne 7. 11. 2006 č. j. 35 C 366/2006-49 zamítl, a to zejména s ohledem na jeho porušení ustanovení §75 odst. 1 zákoníku práce spočívající v tom, že bez souhlasu svého zaměstnavatele vykonával funkci jednatele společnosti RS Trója, s. r. o., která má stejný předmět podnikání jako jeho zaměstnavatel EKOPROJEKT Praha, a. s. (vedlejší účastník), tj. inženýrskou činnost v investiční výstavbě. Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, Městský soud v Praze však rozsudkem ze dne 27. 11. 2007 č. j. 15 Co 342/2007-79 rozsudek nalézacího soudu potvrdil.
3. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká, že při skutkovém a právním hodnocení porušení povinností stanovené stěžovateli ustanovením §75 odst. 1 zákoníku práce nepřihlédly k rozhodným skutečnostem, které mají význam pro posouzení intenzity porušením pracovní kázně. Stěžovatel si je vědom toho, že svým jednáním porušil pracovní kázeň, ale domnívá se, že toto porušení nedosáhlo takové intenzity, kterou lze charakterizovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nebylo ze strany stěžovatele způsobeno úmyslně a vedlejšímu účastníku nebyla způsobena žádná škoda. Stěžovatel proto považuje výklad soudů za nevyvážený a připomíná, že výkon práv a povinností vyplývající z pracovněprávních vztahů nesmí být ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce v rozporu s dobrými mravy, kdy realizace ústavní stížností napadených rozsudků by pro stěžovatele znamenala nepřiměřenou tvrdost, která by byla v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedená porušení základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 35 C 366/2006.
III.
5. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již vznesl při jednání před nalézacím a odvolacím soudem a v podaném odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že obecné soudy se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
8. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s hodnocením skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů vyslovených v napadených rozhodnutích obecných soudů. Zákoník práce při stanovení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, spočívajícího v porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, ponechává velmi široký prostor pro úvahu soudu, zda ve vazbě na konkrétní skutková zjištění je uvedený pojem naplněn. Stejně je tomu i u ostatních relevantních pojmů, jako je závažné porušení nebo méně závažné opakované porušování pracovní kázně; sám zákoník práce totiž tyto pojmy nedefinuje a ponechává na úvaze soudu, aby vzhledem ke všem okolnostem posoudil, zda v konkrétním případě byla pracovní kázeň porušena a v jaké intenzitě. V souzené věci se obecné soudy v napadených rozhodnutích se všemi zjištěnými okolnostmi dostatečně vypořádaly a přesvědčivě odůvodnily, proč porušení povinnosti podle §75 odst. 1 zákoníku práce ze strany stěžovatele považují za takové porušení, které dosahuje intenzity vyžadované k okamžitému zrušení pracovního poměru.
9. Nalézací soud vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu, tento zjištěný skutkový stav posoudil a vyhodnotil v hranicích vyplývajících z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Následně se pak i odvolací soud velmi podrobně zabýval rozborem institutu okamžitého zrušení pracovního poměru, poukázal na jeho základní profilující rysy a ztotožnil se s hodnocením intenzity stěžovatelova porušení pracovní kázně provedeným soudem prvního stupně. Ústavní soud nemá žádné výhrady k jejich závěrům; posouzení intenzity porušení pracovní kázně je zásadně otázkou samostatného posouzení obecným soudem, který musí vzít v úvahu všechny okolnosti, za nichž bylo vytýkané chování realizováno. Pokud v posuzovaném případě obecné soudy postupovaly na základě zjištěného skutkového stavu, který není zpochybňován ani stěžovatelem, vyvozené právní závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily a nelze dovozovat ani svévoli ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, pak není na místě vytýkat soudům porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že se obecné soudy s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení zákoníku práce, vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již jimi uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů.
10. Z obecného pohledu Ústavní soud připomíná, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na soudní ochranu nebo na spravedlivý proces a v realizaci jejich rozhodnutí nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy.
11. Ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 90 Ústavy a čl. 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat. Stěžovatelem dále uváděné porušení čl. 8 Úmluvy, vztahující se k právu na respektování rodinného a soukromého života, není blíže rozvedeno, aby k němu mohl Ústavní soud zaujmout stanovisko.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah a nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu