ECLI:CZ:US:2009:4.US.719.06.1
sp. zn. IV. ÚS 719/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Mgr. P. W., advokáta, zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem Náměstí Přemysla Otakara II., České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1192/2006-158 ze dne 11. 8. 2006 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 18 C 84/2003-150 ze dne 6. 4. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 11. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") č. j. 6 Co 2696/2002-21 ze dne 27. 1. 2003 dle §30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ustanoven zástupcem R. M. Stěžovatel podal v zastoupení jmenované mimo jiné i žalobu o určení vlastnického práva k bytové jednotce, v žalobě blíže specifikované, v níž se žalobkyně domáhala určení, že se předmětná jednotka nacházela ve vlastnictví bytového družstva M. Chlajna 13 v likvidaci. Řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 2842/2005-131 ze dne 31. 1. 2006, a to tak, že žalobkyně byla v plném rozsahu úspěšná. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") č. j. 18 C 84/2003-150 ze dne 6. 4. 2006 byla stěžovateli za zastupování žalobkyně přiznána odměna ve výši 10 412,50 Kč. Usnesením krajského soudu č. j. 19 Co 1192/2006-158 ze dne 11. 8. 2006 bylo k odvolání stěžovatele rozhodnutí okresního soudu změněno tak, že odměna činila 11 096,75 Kč, přičemž sestávala z 8,5 úkonů právní služby po 1 000 Kč dle §9 odst. 3 písm. a) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 31. 8. 2006 (dále jen "advokátní tarif"), z paušální náhrady hotových výdajů po 75 Kč za devět úkonů právní služby dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, z náhrady hotových výdajů za pořízení výpisu z katastru nemovitostí ve výši 150 Kč a z DPH ve výši 1 771,75 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nesprávnou interpretací ustanovení advokátního tarifu porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a per analogiam i právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci ve smyslu čl. 28 Listiny. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že předmětem řízení ve věci sp. zn. 18 C 84/2003 bylo vlastnické právo bytového družstva M. Chlajna 13 v likvidaci k bytové jednotce, tedy právo penězi ocenitelné, a proto nebylo možno aplikovat §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, nýbrž mělo být postupováno dle §6, 7 a 8 odst. 1 téhož předpisu. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/01 a IV. ÚS 15/99 a navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. 19 Co 1192/2006-158 ze dne 11. 8. 2006 a usnesení okresního soudu č. j. 18 C 84/2003-150 ze dne 6. 4. 2006 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 18 C 84/2003 a vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za nedůvodnou a setrval na svém právním názoru, vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Okresní soud pak podrobně popsal, které úkony stěžovatele byly do odměny advokáta zahrnuty, přičemž k aplikaci §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu uvedl, že předmětná žaloba byla podána za účelem vymožení nabídkové povinnosti dle §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"). Dle názoru okresního soudu spočívá nabídková povinnost v povinnosti provést určitý úkon a nejedná se tedy o plnění ocenitelné. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy dle přesvědčení okresního soudu nedošlo.
Výše uvedená vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí, ten však na ně ve stanovené lhůtě nereagoval.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí věcně přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
K problematice určení odměny advokáta za zastupování v soudním řízení již Ústavní soud v minulosti uvedl, že: "Výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - s možnými korekcemi, s přihlédnutím k povaze věci, případně k její složitosti - podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo." (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 341/97 ze dne 26. 2. 1998, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 15, str. 387 a násl.). Je tedy v prvé řadě na obecných soudech, aby zvážily, pod které ustanovení advokátního tarifu lze podřadit předmět konkrétního řízení, a dle něj následně odvodily i výši odměny za jeden úkon právní služby. V projednávané věci bylo vedeno řízení o určovací žalobě, jejímž prostřednictvím se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem bytové jednotky bylo bytové družstvo M. Chlajna 13 v likvidaci, neboť bez tohoto určení by žalobkyni nesvědčilo právo na přednostní nabídku převodu bytu do vlastnictví dle §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Obecné soudy v této souvislosti uvedly, že smyslem žaloby byla možnost vymožení nabídkové povinnosti, tzn. plnění penězi neocenitelného, a bylo proto třeba vycházet z tarifní hodnoty uvedené v §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Ústavní soud by byl povolán do úvah obecných soudů zasáhnout a korigovat přijatý právní názor pouze tehdy, jestliže by se z hlediska výkladu relevantních ustanovení podústavních norem jednalo o interpretaci svévolnou, postrádající logické odůvodnění a tedy z ústavněprávního hlediska neakceptovatelnou. Nic takového však zjištěno nebylo, proto Ústavnímu soudu nepříslušelo aplikovaný právní názor jakkoliv přehodnocovat. Nálezy Ústavního soudu, na něž se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolával, byly přijaty za odlišných skutkových okolností, resp. žádný z nich nedopadal na situaci, kdy se žalobce domáhal určení vlastnického práva třetí osoby za účelem dalšího uplatnění práva.
Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu