ECLI:CZ:US:2009:4.US.766.09.2
sp. zn. IV. ÚS 766/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. P. F., Ph.D., 2) PhDr. J. F.*) a 3) Ing. Arch. E. S., všech zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, AK se sídlem Slovákova 11, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2008 č. j. 28 Cdo 4816/2008-170, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2008 č. j. 42 Co 134/2008-145 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2007 č. j. 80 C 13/2007-110 takto:
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
*) ve znění opravného usnesení ze dne 7. 10. 2009
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřovali porušení práva na spravedlivý proces, jež jim je garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále namítali porušení práva vlastnit majetek, jež je jim garantováno čl. 17 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv. Ta má dle stěžovatelů podle ustanovení čl. 10 Ústavy stejnou sílu jako ústavní zákon.
Porušení svých ústavně garantovaných práv spatřovali stěžovatelé ve skutečnosti, že obecné soudy mechanicky postupovaly podle právních vět obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001 a stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, která se na tento případ nevztahují a nadto ani nejsou pramenem práva, pročež nemohou měnit či nahrazovat zákon. Aplikace uvedených soudních rozhodnutí na danou věc je dle stěžovatelů vyloučena, neboť vlastnické právo k nemovitostem, které jsou předmětem řízení, nikdy na stát nepřešlo; československý stát nerespektoval pravomocná rozhodnutí soudů a s předmětnými nemovitostmi nakládal jako se svým vlastnictvím, ačkoliv je byl povinen vydat správkyni pozůstalosti po R. F.
Stěžovatelé rovněž namítali, že smyslem restitucí bylo zmírnění majetkových křivd a nikoliv založení vlastnického práva státu tam, kde formálně nevzniklo ani v době nesvobody.
K těmto aspektům projednávané věci však obecné soudy nepřihlédly a protiprávní zásah československého státu do jejich vlastnického práva dodatečně legalizovaly. Tím dle názoru stěžovatelů porušily svou povinnost - jež vyplývá z ústavních i mezinárodních předpisů - poskytnout ochranu jejich vlastnickému právu a H. M.
II.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Okresní soud v Ostravě, Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší soud. Obecné soudy poukázaly na skutečnost, že jejich rozhodnutí jsou souladná s ustálenou rozhodovací praxí a vycházejí z klíčového rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001 a stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05. Odmítly proto, že by došlo k porušení základních práv stěžovatelů.
Stěžovatelé v své replice uvedli, že vyjádření obecných soudů nepřinášejí nic podstatného; odkaz na soudní rozhodnutí není relevantní, neboť jimi nemohou být měněny zákony ani mezinárodní smlouvy, k jejichž výkladu se stěžovatelé vyjádřili v ústavní stížnosti. Stěžovatelé dále poukázali na skutečnost, že byli - i vinou Ústavního soudu - v předchozích řízeních poškozeni ve věci poskytnutí finanční náhrady za zaniklé stavby. V tomto řízení se Ústavnímu soudu otevírá cesta k nápravě právního postavení stěžovatelů.
III.
Z obsahu stížnosti, přiložených dokumentů jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 80 C 13/2007 zjistil Ústavní soud následující.
Žalobou podanou dne 4. 1. 2007 se stěžovatelé domáhali určení, že do neodevzdané pozůstalosti po R. F. (prohlášené za mrtvou dne 7. 8. 1944) a do neodevzdané pozůstalosti po H. M. (prohlášené za mrtvou dne 5. 4. 1943) patří pozemky v žalobě specifikované. Okresní soud v Ostravě tuto žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Uvedl přitom, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na určení, že předmětné nemovitosti patří do dědictví po zemřelých osobách, neboť takové určení by se přímo nepromítlo do právní sféry žalobců. Dále okresní soud konstatoval, že s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001 a stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 se nemůže osoba, jejíž nemovitost převzal stát v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, domáhat ochrany vlastnického práv podle obecných předpisů občanského práva (tedy ani určovací žalobou). Převzetím bez právního důvodu se přitom rozumí i neoprávněná držba státem.
Stěžovatelé proti tomuto rozsudku podali odvolání, avšak Krajský soud v Ostravě prvostupňový rozsudek potvrdil. Zcela se přitom ztotožnil s jeho odůvodněním.
Dovolání žalobců Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, jelikož dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění uvedl, že soudy obou stupňů se v této právní věci zabývaly otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu [ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského zákoníku] ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tedy právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.
Nejvyšší soud připomněl, že k této právní otázce se již vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia sp. zn. 31 Cdo/22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku, a to ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy či tento nárok bezúspěšně uplatnila.
Dále Nejvyšší soud uvedl, že zásadní výklad k uvedené právní otázce byl podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů (sdělení č. 477/2005 Sb.), dle něhož "žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství". Podle naposled citovaného stanoviska se nelze účinně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, jestliže zvláštní právní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takové majetkové újmy, která vznikla za okolností, na které pamatuje restituční předpis. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který stát získal majetkovými opatřeními v období do konce roku 1989, podle obecných předpisů, neboť úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k obecným předpisům.
Závěrem Nejvyšší soud konstatoval, že s poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž vycházel i v daném případě, nemohl dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku řešil některou otázku v rozporu s hmotným právem či že by řešil, právní otázku, která by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.
IV.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé v podstatě polemizují s aplikací závěrů obsažených v citovaném rozsudku velkého senátu občanskou právního kolegia a v plenárním stanovisku Ústavního soudu na svou věc. Ústavnímu soudu však nezbývá než právě na toto stanovisko (ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05), publikované jako Sdělení č. 477/2005 Sb., dle něhož žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, poukázat.
Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že by citované stanovisko nemohlo být na projednávanou věc aplikováno z důvodu, že vlastnické právo na stát v rozhodné době nepřešlo (neboť stát nemovitosti držel protiprávně). Závěry obsažené v tomto stanovisku se totiž uplatní i v případě, kdy stát věci neoprávněně (bez právního důvodu) držel. Ani v projednávané věci, v níž stát protiprávně držel nemovitosti, jež měl na základě soudního rozhodnutí vydat správkyni pozůstalosti, tedy nelze aplikovatelnost citovaných rozhodnutí vyloučit.
V judikatuře Ústavního soudu se sice objevily tendence zmírnit dopad stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2477/08 či I. ÚS 428/06), avšak ty nemohou nalézt uplatnění v projednávané věci. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 byl akcentován čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto bylo rozhodnuto, že stanovisko nedopadá na uzurpaci majetku ryze osobního charakteru, jakým je rodinná hrobka s ostatky rodinných předků, jelikož takovým aktem je - byť prostřednictvím zásahu do práva vlastnického - dotčeno i základní právo na rodinný život. V nálezu sp. zn. I ÚS 428/06 se pak stěžovatel svých nároků podle restitučního zákona domáhal, avšak orgány veřejné moci v restitučním řízení autoritativně konstatovaly, že ve věci nelze aplikovat zákon č. 229/1991 Sb.; stěžovatel byl označen za osobu, která není oprávněnou osobou ve smyslu tohoto zákona a byl odkázán na řešení podle obecných právních předpisů. Za takové situace by tudíž neposkytnutí ochrany v řízení podle obecných předpisů občanského práva vedlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
V projednávané věci se však nevyskytly okolnosti, jež by snesly srovnání se skutkovým stavem v citovaných nálezech a odůvodňovaly by tudíž jednorázové "prolomení" stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05.
Výše uvedeným stanoviskem byl tedy při rozhodování této ústavní stížnosti IV. senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, že soudce zpravodaj v nyní projednávané věci pro citované stanovisko nehlasoval, publikoval k němu svůj nesouhlas a ani dnes nemá důvod takto vyjádřený disent přehodnocovat. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02: " (...) nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)." (Sb. n. u., sv. 30, str. 309).
Vzhledem k tomu, že podmínky pro změnu vlastní judikatury dle přesvědčení senátu nejsou dány, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu