ECLI:CZ:US:2009:4.US.800.08.1
sp. zn. IV. ÚS 800/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem se sídlem Olomoucká 2613/4, Prostějov, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 593/2007-71 ze dne 7. 1. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 3. 2008 faxem a současně elektronickou poštou doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 42 Co 593/2007-71 ze dne 7. 1. 2008. Tento návrh byl ve lhůtě řádně doplněn písemným podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2008.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") č. j. 80 C 2/2006-63 ze dne 5. 11. 2007 bylo rozhodnuto ve věci žaloby stěžovatele proti D. K. (dále jen "vedlejší účastnice") o vypořádání společného jmění manželů tak, že se řízení zastavuje (výrok I.), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že stěžovateli bude po právní moci usnesení vrácen soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok III.). Řízení bylo zastaveno poté, co vzal stěžovatel přípisem ze dne 22. 10. 2007 svou žalobu zpět, přičemž k tomuto kroku dle svého tvrzení přistoupil po dohodě s vedlejší účastnicí. Vedlejší účastnice ovšem podala proti výroku II. usnesení okresního soudu odvolání, na jehož základě krajský soud usnesením č. j. 42 Co 593/2007-71 ze dne 7. 1. 2008 změnil napadený výrok tak, že stěžovatel byl povinen zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 48 254,50 Kč a dále byla stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že krajský soud porušil jeho ústavně zaručené právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu nedoručil odvolání vedlejší účastnice a znemožnil mu tak reagovat na způsob, jímž vyúčtovala náklady za své právní zastoupení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo seznatelné, jaké položky byly do nákladů řízení zahrnuty, a dokonce ani zda soud rozhodoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb.), nebo dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."). Stěžovatel dále podotkl, že základem pro stanovení odměny advokáta v předmětném řízení je dle §8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. celková hodnota věcí a práv tvořících společné jmění manželů, nicméně tato nebyla spolehlivě zjištěna, neboť nedošlo k jejich znaleckému ocenění. Je běžnou praxí, že obecné soudy v řízení o vypořádání společného jmění manželů nepřiznávají žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, a to právě z důvodů obtíží spojených s oceněním společného jmění, kdy se znalecky zjištěná cena může výrazně odlišovat od částky uvedené v žalobě. V závěru své ústavní stížnosti odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1378/07 a navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 80 C 2/2006 a vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho přesvědčení k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. V odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo dostatečně srozumitelně uvedeno, proč bylo o nákladech řízení rozhodnuto dle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a rovněž z jaké částky soud vycházel při stanovení odměny advokáta. Skutečnost, že stěžovatel má ze svého subjektivního hlediska na věc jiný názor, nezakládá sama o sobě dotčení jeho ústavně zaručených práv.
Vedlejší účastnice v prvé řadě zdůraznila, že tvrzení stěžovatele, že mezi nimi došlo k dohodě o zpětvzetí žaloby a o tom, že vůči sobě nebudou vznášet žádné další nároky, nebylo pravdivé, neboť žádná taková dohoda uzavřena nebyla. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že náklady řízení sestávaly z paušální odměny advokáta za zastupování dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., vypočtené z částky 593 305 Kč, kterou stěžovatel prostřednictvím své žaloby požadoval, dále z částky 150 Kč za dvě paušální náhrady dle vyhlášky č. 177/1990 Sb. (zjevně míněno 177/1996 Sb.) a 19 % DPH. Krajský soud rovněž dostatečně odůvodnil, proč byly vedlejší účastnici přiznány náklady řízení. Jestliže stěžovatel podal bezdůvodně a neuváženě žalobu a posléze se rozhodl vzít ji zpět, bylo by nespravedlivé, aby vedlejší účastnice nesla náklady právního zastoupení, které si v důsledku tohoto jeho jednání byla nucena sjednat. Vyúčtování nákladů zastoupení nadto není důkazem, jak mylně dovozoval stěžovatel, jelikož výše těchto nákladů vyplývá z právních předpisů a obsahu spisu. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1378/07 nebyl případný, neboť tento se týkal ustanovení §150 občanského soudního řádu, které v projednávané věci aplikováno nebylo. Z těchto důvodů vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Výše uvedená vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí, ten však na ně ve stanovené lhůtě nereagoval.
III.
Ústavní soud následně přistoupil k přezkoumání napadeného rozhodnutí, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžejní námitkou stěžovatele bylo tvrzení, že mu nebylo doručeno odvolání vedlejší účastnice, směřující do výroku o nákladech řízení, a byla mu tak odňata možnost se k jeho obsahu vyjádřit. Pro posouzení důvodnosti této námitky jsou rozhodující ustanovení §210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu.
Dle §210 odst. 1 občanského soudního řádu "nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům". Toto ustanovení je v soudní praxi vykládáno za užití argumentu a contrario tak, že v případech, kdy odvolání směřuje toliko do výroku o nákladech řízení, který není výrokem ve věci samé, nemusí být stejnopis odvolání ostatním účastníkům doručován. Dle §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu není třeba nařizovat jednání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti.
Ústavní soud již v minulosti zkoumal soulad výše uvedených ustanovení s ústavním pořádkem, přičemž dospěl k závěru, že tato ustanovení mohou být v každém jednotlivém občanskoprávním řízení interpretována způsobem, kterým nebudou zkrácena ústavně zaručená práva jeho účastníků, proto není namístě jejich derogace, nýbrž postačí usměrnění jejich interpretace tak, aby tuto bylo možno považovat za ústavně konformní (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 310/05, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 38, nález č. 180, str. 443 a násl.).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že předmětná ustanovení nelze aplikovat formalisticky v tom smyslu, že se na řízení o odvolání, směřujícího pouze do výroku o nákladech řízení, automaticky nevztahuje povinnost doručit stejnopis odvolání ostatním účastníkům řízení, resp. nařídit jednání, neboť takový výklad by byl v některých konkrétních případech způsobilý konstituovat rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a principem rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny (srov. rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, nález č. 134, str. 193 a násl.). Z principu rovnosti účastníků v kontradiktorním soudním řízení vyplývá, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, je soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 639/06, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 44, nález č. 15, str. 193 a násl.).
Lze tedy shrnout, že postup obecných soudů při doručování stejnopisu odvolání ostatním účastníkům řízení v případech, kdy odvolání směřuje pouze do výroku o nákladech řízení, závisí na konkrétních okolnostech a specificích projednávané věci. Obecné soudy nemohou mechanicky aplikovat §210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, nýbrž musí v každém jednotlivém případě pečlivě uvážit vhodnost a účelnost doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům řízení, resp. nařízení jednání k projednání odvolání, a postupovat tak, aby nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků řízení.
Dle názoru Ústavního soudu krajský soud v projednávané věci nepochybil, jestliže stěžovateli stejnopis odvolání vedlejší účastnice nedoručil a ani ve věci nenařídil jednání. Krajský soud se musel v odvolacím řízení vypořádat s otázkou, zda má být některému z účastníků uložena povinnost nahradit náklady řízení a pokud ano, tak v jaké výši. První otázku vyřešil krajský soud tak, že na základě §146 odst. 2 občanského soudního řádu uložil povinnost nahradit náklady řízení stěžovateli, neboť to byl on, kdo zpětvzetím žaloby zavinil zastavení řízení. Postupu krajského soudu nelze v tomto ohledu nic vytknout, neboť zavinění je pro účely §146 občanského soudního řádu nutno hodnotit z ryze procesního hlediska. Situace by byla odlišná, jestliže by se prokázalo, že stěžovatel vzal žalobu zpět na základě dohody s vedlejší účastnicí, pak by připadala v úvahu aplikace §146 odst. 2 věty druhé, případně §150 občanského soudního řádu. Z tohoto důvodu byl stěžovatel usnesením krajského soudu č. j. 42 Co 593/2007-69 ze dne 5. 12. 2007 vyzván k předložení zmiňované dohody, avšak na tuto výzvu ve stanovené lhůtě nikterak nereagoval. Stěžovateli tedy byl poskytnut dostatečný prostor, aby uplatnil případná skutková tvrzení, mající vliv na rozhodnutí soudu, nicméně ten této možnosti nevyužil.
Pokud jde o samotnou výši nákladů, krajský soud vycházel při určení odměny advokáta z částky, uvedené v žalobě, stěžovatel tedy v tomto ohledu nemohl svým případným vyjádřením k odvolání vedlejší účastnice nic změnit. Stěžovateli je možno přisvědčit v tom ohledu, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nezdůraznil souvislost mezi žalovanou částkou a vypočtenou odměnou, nicméně nejednalo se o nedostatek takového rázu, který by snad činil jeho rozhodnutí nesrozumitelným či nepřezkoumatelným. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně rozvedl, na základě kterých předpisů a v jaké výši přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, přičemž relevantní ustanovení podústavních předpisů aplikoval způsobem, nevybočujícím z mezí ústavnosti.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu