ECLI:CZ:US:2009:4.US.827.09.1
sp. zn. IV. ÚS 827/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. T. J., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2008 č. j. 22 Co 312/2008-71 a výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. března 2008 č. j. 18 C 58/2007-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. dubna 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a namítala, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst.1 a odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 58/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 6. března 2007 domáhala po Ministerstvu spravedlnosti České republiky (dále jen "Ministerstvo spravedlnosti") zaplacení částky 500 000,- Kč s přísl. a další částky 200 000,- Kč s přísl. z důvodu, že Ministerstvo spravedlnosti nevyhovělo její žádosti o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vniklou nemajetkovou i majetkovou újmu v souvislosti se soudním řízením vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 8/98 o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, které trvalo 6 a půl roku. Stěžovatelka v průběhu řízení vzala žalobu co do částky 550 000,- Kč zpět. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. března 2008 č. j. 18 C 58/2007-45 bylo žalobě vyhověno co do částky 49 500,- Kč s přísl. (výroku I.), co do částky 100 500,- Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a Ministerstvu spravedlnosti bylo uloženo zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 19 777,80 Kč. Do rozsudku soudu prvního stupně se odvolalo Ministerstvo spravedlnosti, a to do výroku III. o uložené povinnosti zaplatit stěžovatelce náklady řízení, dále se odvolala stěžovatelka do části, kterou byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a do části, kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. října 2008 č. j. 22 Co 312/2008-71 potvrdil napadený rozsudek ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení rozsudek změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka má za to, že přiznané zadostiučinění ve výši 49 500,- Kč nelze považovat za spravedlivé odškodnění vzniklé nehmotné újmy, neboť tato částka není srovnatelná s částkami, které v obdobných případech přiznal jako zadostiučinění Evropský soud pro lidská práva. Pokud se týká nepřiznání nákladů řízení je stěžovatelka toho názoru, že soud prvního stupně sice správně aplikoval ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., nesprávně však vzal za základ pro stanovení výše odměny advokáta částku 49 500,- Kč (přiznaná výše plnění) namísto částky 150 000,- Kč (částka požadovaná stěžovatelkou).
Ústavní soud v intencích stěžovatelkou namítaného porušení ústavně zaručených základních práv přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti jak v části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka napadá výši přisouzeného zadostiučinění, tak v části ústavní stížnosti, ve které vznáší námitky proti nepřisouzení práva na náhradu nákladů řízení, je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka uvádí námitky, které již uplatnila v předchozím soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podaným odvoláním stěžovatelky podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, včetně výše zadostiučinění. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. B. proti Slovensku, 2003 in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudy řádně hájila. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné obecnými soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu