ECLI:CZ:US:2009:4.US.838.09.1
sp. zn. IV. ÚS 838/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele M. Ž., zastoupeného Mgr. Janem Rotreklem, advokátem v Brně, Ponávka 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 12 T 190/2007, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. 4 To 61/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1059/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. 4. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladné. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 10 Ústavy a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zejména se v této souvislosti domnívá, že soudy (orgány činné v trestním řízení) porušily jeho právo na spravedlivý proces, když nerespektovaly zásadu zachování totožnosti skutku, nezkoumaly okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (resp. obžalovaného) a porušily zásadu in dubio pro reo.
Ke skutkovému stavu je možno říci, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 12 T 190/2007 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr.z.") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. 4 To 61/2008 zamítnuto. Následně proto podal dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1059/2008 odmítl. Citované usnesení a rozhodnutí jemu předcházející pak stěžovatel napadl právě projednávanou ústavní stížností.
Ústavní soud ústavní stížnost, jakož i rozhodnutí k ní přiložená, posoudil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, v podstatě opakují argumenty, kterými se obecné soudy již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly [pro podání ústavní stížnosti stěžovatel svoje dosavadní námitky (některé z nich) koncipoval tak, aby v řízení před Ústavním soudem dokázal porušení zásady zachování totožnosti skutku]. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné opakovat to, co již správně konstatovaly obecné soudy. Nad rámec jejich odůvodnění dodává toliko následující: Teorie trestního práva procesního se dlouhodobě shoduje na tom, že totožnost skutku podrží byť jen částečná totožnost jednání nebo byť jen částečná totožnost následku [srov. k tomu Jelínek, J. a kol. TRESTNÍ PRÁVO PROCESNÍ, EUROLEX BOHEMIA, Praha, 3. vyd., 2003, s. 421].
Co se týká tvrzení stěžovatele, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, pak Ústavní soud porušení této zásady ve věci stěžovatele neshledal. Aplikace této zásady má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměly soudy po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnuly do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska obecných soudů (a Ústavní soud tento jeho závěr nemá důvod zpochybňovat) byla skutková zjištění postavena najisto. Ústavní soud rovněž neshledal, že by orgány činné v trestním řízení nezkoumaly dostatečně okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele (respektive že by kladly důraz pouze na skutečnosti svědčící v jeho neprospěch) - ostatně sám stěžovatel tuto námitku uvozuje slovní vazbou, že "nabyl dojmu".
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu