ECLI:CZ:US:2009:4.US.901.09.1
sp. zn. IV. ÚS 901/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. R., právně zastoupeného Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 15, 772 00 Olomouc, proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 Sm 28/98 ze dne 26. března 1998, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a JUDr. L. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 10. dubna 2009, brojil stěžovatel proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 Sm 28/98 ze dne 26. března 1998.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že mu byla směnečným platebním rozkazem uložena povinnost zaplatit směnečnou pohledávku, úrok a náhradu nákladů řízení, přičemž mu toto soudní rozhodnutí nikdy nebylo doručeno. O jeho existenci se dozvěděl až z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 147 Nc 6774/2006 ze dne 20. 6. 2008 o nařízení exekuce, kterým se citovaný směnečný platební rozkaz vůči němu vykonává. Domnívá se, že nedoručením směnečného platebního rozkazu byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II.
3. Ústavní soud podrobil návrh nejprve zkoumání, zda jsou naplněny formální podmínky stanovené §72 odst. 3, §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k potřebě odstranit pochybnosti o splnění podmínky dané ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (tzv. včasnost návrhu), vyžádal si příslušný spis.
4. Z něj se podává, že vedlejší účastník požádal o vydání směnečného platebního rozkazu, jeho návrhu soud vyhověl a dne 26. 3. 1998 vydal směnečný platební rozkaz, který se soud snažil stěžovateli doručit prostřednictvím pošty, a to dne 30. 3. 1998, přičemž adresát (stěžovatel) na adrese v žalobě uvedené zastižen nebyl a zásilka nebyla v úložné lhůtě vyzvednuta. K reklamaci soudu, uplatněné z důvodu absence rozhodných údajů na zásilce, následně pošta sdělila, že zásilka "došla 31. 3. 1998 - dána výzva - 1. 4. 1998 avizována, 15. 4. 1998 zaslána zpět". Soud posléze zjistil, že ohledně adresy stěžovatele došlo ke změně údajů v centrální evidenci obyvatel, a požádal místně příslušné oddělení Policie ČR, aby zásilku doručila. Dne 20. 5. 1998 Policie ČR informovala soud, že na základě jejích zjištění stěžovatel na adrese bydlí, ale protože nebyl zastižen, zásilku mu nemohla doručit. Soud proto dne 9. 6. 1998 zaslal rozhodnutí prostřednictvím pošty, adresát opět nebyl zastižen, dne 10. 6. 1998 mu byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky a následujícího dne pak byla písemnost uložena na poště; dne 29. 6. 1998 pak byla zaslána zpět na adresu soudu. Na základě těchto skutečností pak Krajský soud v Ostravě dne 21. 7. 1998 vyznačil na originálu rozhodnutí doložku právní moci s datem 19. 6. 1998; právní moc ve vztahu k náhradě nákladů řízení nastala vzhledem k rozdílné lhůtě k podání opravného prostředku až dne 1. 7. 1998.
III.
5. Ústavní stížnost je pozdě podaná a současně je nepřípustná.
6. Ústavní stížnost lze přijmout ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
7. Stěžejní je tak posouzení, zda stěžovateli byla zásilka doručena a zda stěžovatel k ochraně svého práva využil procesních prostředků, které mu jsou právním řádem poskytnuty.
8. Byť ustanovení §175 odst. 1 věta předposlední zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř."), stanoví, že směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou odpůrce, nelze z toho dovozovat, že je náhradní doručení vyloučeno. Podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. se naopak předpokládá, že i zásilka určená do vlastních rukou může být doručena náhradním způsobem; zákon z tohoto pravidla může stanovit výjimku (činí tak např. v §173 odst. 1 o. s. ř.). Předpokladem naplnění fikce doručení zásilky náhradním doručením je skutečnost, že se adresát v místě doručení zdržuje.
9. Ústavní soud v minulosti již odmítl zpochybňovat ústavnost institutu náhradního doručení jako takového. Institut náhradního doručení je v obecné rovině ústavně konformní součástí českého ústavního pořádku. Česká republika, stejně jako ostatní evropské země, čelí problému vyvážení principu rychlosti řízení na straně jedné, a snaze přiblížit se k procedurálně i obsahově správnému verdiktu na straně druhé, tedy verdiktu odpovídajícímu správné aplikaci práva na určitý skutkový stav. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů, souvisejících s požadavkem na zjištění skutkového stavu na straně jedné a rychlosti řízení na straně druhé, jsou i relevantní ustanovení o doručování, obsažená v občanském soudním řádu. Možnost náhradního doručení zásilky vychází z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv, včetně povinnosti bez zbytečného odkladu přebírat listinné zásilky, jak je v obecné podobě vyjádřena v obecném principu právním vigilantibus iura scripta sunt (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 199/05 ze dne 18. 1. 2007 in http://nalus.usoud.cz)
10. Protože stěžovatel netvrdil, že by se v místě doručení směnečného platebního rozkazu nezdržoval, takové tvrzení nepodpořil žádnými důkazy, pročež neprokázal, že by nebyly naplněny předpoklady fikce náhradního doručení, Ústavní soud pro účely řízení o této ústavní stížnosti konstatuje, že stěžovateli byl směnečný platební rozkaz doručen dne 15. 6. 1998. Avšak i proti takto doručenému rozhodnutí bylo lze podat procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele, a to námitky (ve vztahu ke směnečné pohledávce a úrokům) a odvolání (ve vztahu k náhradě nákladů řízení). Tato lhůta počala plynout dnem následujícím po dni doručení a předpokladem uplatnění těchto prostředků mohla být i jen pouhá znalost o existenci rozhodnutí. Jinými slovy i přes skutečnost, že rozhodnutí samo o sobě nebylo adresátu doručeno, není vyloučeno, aby adresát posléze učinil takové kroky, na základě kterých by zjistil, o jakou listinu se jednalo, co bylo jejím obsahem, a ve lhůtě k tomu stanovené opravné prostředky uplatnil. O takovém postupu de facto není možné uvažovat tam, kde by adresátu nebyla známa ani snaha pošty zásilku doručit, tedy zpravidla kdy ani nebyl poštou vyrozuměn, že zásilka byla na poště uložena; de iure však tato situace řešena je, a to ve prospěch uplatnění fikce doručení [arg. ... i když se adresát o uložení nedozvěděl (§47 odst. 2 o. s. ř. in fine)].
11. Pro úplnost jako obiter dictum Ústavní soud uvádí pro případ, kdyby stěžovatel býval byl podal ústavní stížnost ve lhůtě 60 dní od účinků fikce náhradního doručení (tj. do 13. 8. 1998), pak by taková stížnost sice bývala byla podána včas, avšak pro nevyčerpání opravných prostředků by musela být jako nepřípustná [§75 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítnuta. Uplynula-li by zároveň i lhůta stanovená pro uplatnění těchto prostředků, nebylo by lze tuto absenci reálné možnosti obrany práva jen z důvodů uplatnění právní fikce nahrazovat ústavní stížností, neboť by se za těchto okolností Ústavní soud stal - v rozporu se svou dosavadní a ustálenou judikaturou - jen dalším z článků soustavy obecných soudů. Jestliže by stěžovatel mínil zpochybňovat naplnění podmínek fikce náhradního doručení jen v ústavní stížnosti, pak by nevyužitím procesních (opravných) prostředků k ochraně práva, které zákon stěžovateli poskytuje, byla dána předčasnost jeho návrhu, neboť k témuž účelu lze využít i řízení před obecnými soudy.
IV.
12. Ústavní soud proto v posuzované věci uzavírá, že mu nezbylo, než posuzovat počátek běhu lhůty stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ode dne účinku fikce náhradního doručení; lhůta pro podání ústavní stížnosti tak uplynula dne 13. 8. 1998.
13. Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
14. Ústavní soud je přesvědčen, že v souzeném případě není s ústavní stížností spojen tak silný a významný veřejný zájem, jenž by ospravedlňoval neodmítnout nepřípustný návrh: opačný postup by měl sledovat zejména ten účel, aby řešení otázky ústavní stížností nastolené dopadlo na širší okruh případů se znaky patřičné obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním řízením; k takovému závěru však Ústavní soud nedošel.
15. Protože návrh nevyhověl podmínkám stanoveným v §72 odst. 3, jakož i §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, rozhodl o něm tak, jak ve výroku uvedeno [§43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. května 2009
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj