ECLI:CZ:US:2009:4.US.902.09.1
sp. zn. IV. ÚS 902/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) K. S., 2) L. P., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 č. j. 33 Cdo 3398/2008-430 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008 č. j. 5 Cmo 584/2007-408 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2007 č. j. 41 Cm 101/2000-354 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2009 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jejich civilní věci s odůvodněním, že jimi byla porušena Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 41 Cm 101/2000 zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 1. 2007 č. j. 41 Cm 101/2000-354 (výrok II.) uložil stěžovatelům, aby žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně částku ve výroku rozsudku uvedenou. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2008 č. j. 5 Cmo 584/2007-408 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil; řízení o odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 5. 2007 č. j. 41 Cm 101/2000-378 zastavil, protože nesplnila poplatkovou povinnost. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2009 č. j. 33 Cdo 3398/2008-430 dovolací řízení zastavil, neboť stěžovatel neodstranil nedostatek právního zastoupení v dovolacím řízení, ačkoli byl k tomu vyzván Krajským soudem v Hradci Králové.
Stěžovatelé namítají, že se soudy nezabývaly všemi tvrzeními, která při jednání přednesli. Dále stěžovatel uvádí, že u něj byly dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, přičemž při ústním jednání vznesl požadavek na ustanovení právního zástupce k ochraně svých zájmů, zejména bude-li to třeba ze zákona, např. k podání dovolání; přestože předseda senátu jeho žádosti patrně vyhověl, žádné usnesení mu doručeno nebylo. K tomu stěžovatel doplňuje, že předseda senátu jej měl poučit, že žádost je třeba podat písemně. K výzvě krajského soudu, aby stěžovatel doložil plnou moc advokáta, který jej bude zastupovat v dovolacím řízení, stěžovatel konstatuje, že nemohla nastat fikce doručení, neboť stěžovatel byl nemocný. Stěžovatelka uvádí, že ani v jejím případě nemohla nastat fikce doručení, neboť při jednání před krajským soudem uvedla adresu pro doručování, na kterou jí však doručováno nebylo. Konečně stěžovatelé namítají porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé rovněž z důvodu nemajetnosti žádají o poskytnutí právní pomoci a zastupování před Ústavním soudem.
Ústavní stížnost je zčásti opožděná, zčásti podaná neoprávněnou osobou, zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jestliže je mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel svou věc předložil Nejvyššímu soudu, přičemž přípustnost jeho dovolání mohla být založena pouze ustanovením §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, upravujícím tzv. nenárokové dovolání, tj. dovolání, jehož přípustnost závisí na uvážení Nejvyššího soudu, zda odvolatelem napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Stěžovatele nelze nutit k podání takového dovolání; jestliže se však rozhodne vykročit cestou dovolání, musí svou věc dovést až do stádia, kdy Nejvyšší soud bude moci zkoumat, zda je přípustnost dovolání dána či nikoliv; v případě negativního shledání má pak stěžovatel zachovánu lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Pokud stěžovatel zahájí dovolací řízení, avšak nedostojí podmínkám řízení (např. o povinném zastoupení advokátem), pročež musí být dovolací řízení zastaveno, aniž by se mohl Nejvyšší soud zabývat dovoláním po meritorní stránce, není ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu aplikovatelné a lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplyne šedesátým dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovateli byl rozsudek Vrchního soudu doručen dne 28. 4. 2008, lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dne 27. 6. 2008. Ústavní stížnost stěžovatele v části směřující proti usnesení nalézacího a odvolacího soudu je proto opožděně podaná.
V části, v níž stěžovatel napadá usnesení dovolacího soudu, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť Nejvyšší soud nepochybil, když dovolací řízení zastavil pro neodstranění nedostatku podmínky řízení. Ustanovení zástupce dle ustanovení §30 o. s. ř. předpokládá, že jsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků a že je to třeba k ochraně zájmů účastníka řízení. Stěžovatel však o ustanovení zástupce z řad advokátů nežádal, a to ani písemně, ani ústně. Pokud jde o tvrzení stěžovatele o nemoci, která mu měla bránit v převzetí usnesení krajského soudu, jímž byl vyzván k odstranění nedostatku právního zastoupení v dovolacím řízení, je třeba uvést, že taková námitka sama o sobě bez uvedení konkrétních skutečností neprokazuje, že se stěžovatel v inkriminované době v místě doručování nezdržoval (srov. ustanovení §46 odst. 6 o. s. ř.).
Ústavní stížnost stěžovatelky ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu je třeba hodnotit jako podanou osobou neoprávněnou, jelikož stěžovatelka nebyla účastníkem dovolacího řízení a tudíž tímto rozhodnutím nemohla být dotčena na svých ústavně garantovaných právech; možnost porušení vlastních ústavně garantovaných práv je přitom nezbytným předpokladem aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Totéž pak platí i pro rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008 č. j. 5 Cmo 584/2007-408.
Charakteristickým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, tj. nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, protože nevyužila možnosti podat odvolání proti usnesení krajského soudu, jímž bylo řízení o jejím odvolání zastaveno. K námitce neexistence fikce doručení se patří upozornit, že např. výzvu k zaplacení soudního poplatku pro odvolací řízení jí krajský soud doručoval na adresu trvalého pobytu, jakož i na adresu uvedenou pro doručování, avšak stěžovatelka si nevyzvedla žádnou ze zásilek.
V řízení před Ústavním soudem nejsou stěžovatelé zastoupeni advokátem. Ústavní soud stěžovatele k odstranění tohoto nedostatku nevyzýval, neboť ani opatření si právního zastoupení stěžovateli by nic nezměnilo na tom, že by ústavní stížnost musela být odmítnuta, a stěžovatelé by se tak neúčelně vystavili dalším výdajům.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako opožděně podanou, dílem jako podanou někým zjevně neoprávněným, dílem jako nepřípustnou a dílem jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), c), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu