ECLI:CZ:US:2009:4.US.918.09.1
sp. zn. IV. ÚS 918/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Jana Musila - ze dne 7. července 2009 sp. zn. IV. ÚS 918/09 ve věci ústavní stížnosti E. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 369/2008-37 ze dne 2. prosince 2008, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 387/2006-24 ze dne 24. dubna 2008, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po České republice - Ministerstvu financí (vedlejším účastníku v řízení o ústavní stížnosti) zaplacení peněžité částky jakožto náhrady škody způsobené protiústavní nečinností Parlamentu České republiky (žalovaná částka představuje rozdíl mezi regulovaným a obvyklým nájemným za období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2006).
Výrok
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 369/2008-37 ze dne 2. prosince 2008 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 387/2006-24 ze dne 24. dubna 2008 bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky na ochranu majetku a na soudní ochranu vyplývajících z čl. 11 a z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 369/2008-37 ze dne 2. prosince 2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 387/2006-24 ze dne 24. dubna 2008 se zrušují
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na zásah do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 387/2006 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 13 C 387/2006-24 ze dne 24. dubna 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí (dále jen "vedlejší účastník") byla povinna zaplatit jí částku 1 696 568 Kč a vedlejšímu účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Takto rozhodl o nároku stěžovatelky založeném na tvrzení, že jde o škodu, která je představována rozdílem mezi obvyklým nájemným a regulovaným nájemným v období od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2006 hrazeným nájemci jí vlastněných bytů, neboť v důsledku protiústavní nečinnosti Parlamentu České republiky v předmětném období neexistoval právní předpis, který by umožnil nájemné jednostranně zvýšit. Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl k závěru, že podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, o jehož ustanovení stěžovatelka svůj nárok opřela, se nelze škody vzniklé v důsledku nedostatečné legislativní činnosti domáhat. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 17 Co 369/2008-37 ze dne 2. prosince 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a vedlejšímu účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění zejména odkázal na judikaturu Ústavního soudu a poukázal na v ní formulovanou subsidiaritu uplatnění nároku vůči státu až poté, kdy nebude pronajimatelův nárok uspokojen na základě žaloby vůči nájemci. Vycházeje z této judikatury Ústavního soudu, učinil závěr, že stěžovatelka by s žalobou proti státu mohla být úspěšná pouze v případě, že by nebyla uspokojena na základě žaloby vedené proti nájemcům bytů. Jelikož žalobkyně takový krok neučinila, nemůže být v dané věci úspěšná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů jsou právně nesprávná a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje. Stěžovatelka s odvoláním mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59) uvádí, že stanovení výše obvyklého nájemného soudem ve vztahu mezi pronajimatelem jako žalobcem a nájemcem jako žalovaným se lze domáhat pouze pro futuro, nikoli se zpětnou účinností. Pokud v takovém případě pronajimatelův důvodný nárok není v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody. Stěžovatelka poukazuje též na v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; č. 252/2006 Sb.) formulovaný a v dalších nálezech opakovaný poukaz na přímou odpovědnost státu - Parlamentu České republiky za protiprávní stav v oblasti regulace nájemného.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Za Městský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu 17 Co JUDr. Jiří Cidlina. Poukázal na to, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku uvedl, z jakých ustanovení zákonů vycházel, a že při svém rozhodnutí zohlednil také příslušná rozhodnutí Ústavního soudu, která jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí uvedena. Vyjádřil proto přesvědčení, že k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu nedošlo a její ústavní stížnost tak považuje za nedůvodnou.
Za Obvodní soud pro Prahu 1 se vyjádřila předsedkyně senátu 13 C JUDr. Libuše Fritzová. Uvedla, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, a ztotožnila se s právním názorem Městského soudu v Praze vyjádřeným v jeho v záhlaví citovaném rozhodnutí.
Vyjádření účastníků řízení nebyla stěžovatelce poskytována k replice, neboť nepřinesla ve věci ničeho nového.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.
III.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 91 Ústavy České republiky). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem.
Pro posouzení dané věci je rozhodující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; č. 136/2009 Sb.) (dále jen "stanovisko"), jehož přijetí bylo vyvoláno právním názorem prvního senátu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2220/08 ze dne 10. 6. 2009 (N 137/53 SbNU 705), který se odchyluje od právních názorů vyslovených Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345) a v nálezu sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 (N 216/51 SbNU 683).
Ve stanovisku Ústavní soud mimo jiné formuloval následující výrok: "Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.".
Závěry pléna učiněné ve stanovisku jsou plně použitelné i na případ stěžovatelky. Čtvrtý senát na ně proto odkazuje. I přes to, že jeho předsedkyně Vlasta Formánková se stanoviskem nesouhlasila a uplatnila k němu právo vyjádření odlišného stanoviska, nezbývá mu než konstatovat, že ve světle těchto závěrů postup obecných soudů při posuzování stěžovatelčina nároku nemůže obstát, a že v záhlaví citovanými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
IV.
V souladu se stanoviskem Ústavní soud, stejně jako v nálezu ze dne 10. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 481/05 (N 135/53 SbNU 689) a v nálezu ze dne 10. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 884/08 (N 136/53 SbNU 697), připomíná, že otázka, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatelky na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jejího základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jejím případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musejí za respektování výše uvedených závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky. V tomto smyslu je tedy tvrzený nárok pronajímatele (vlastníka bytu) třeba právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit ve smyslu §118a občanského soudního řádu dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy nebo námitky.
V.
Na základě výše uvedených závěrů Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.