ECLI:CZ:US:2009:4.US.968.08.1
sp. zn. IV. ÚS 968/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Martinem Elgerem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 1, Vodičkova 30, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007 č. j. 29 Co 120/2007-54 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 12. 2006 č. j. 11 C 233/2005-43, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 12. 2006 č. j. 11 C 233/2005-43 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni POGRR, s. r. o.) částku 39.105,- Kč s příslušenstvím, jíž se vedlejší účastník domáhal z titulu smlouvy o půjčce, která byla stěžovateli poskytnuta v souvislosti se smlouvou o obchodním zastoupení. Stěžovatel proti tomuto nároku uplatnil námitku započtení jeho pohledávky z titulu nezaplacení provize vyplývající s uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení. Ke stěžovatelovu odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2007 č. j. 29 Co 120/2007-54 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž vycházel z výslovného poučení uvedeného v závěru rozsudku odvolacího soudu, ve kterém odvolací soud dovolání připustil, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 29. 1. 2008 č. j. 32 Cdo 5253/2007-74 dovolání odmítl jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), neboť předmětné peněžité plnění v dané obchodní věci nepřevyšuje ustanovením občanského soudního řádu stanovenou částku 50.000,- Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje rozhodnutí odvolacího soudu za neudržitelné v důsledku libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť ačkoliv dal odvolací soud stěžovateli v některých jeho tvrzeních stran podmínek sjednávání smluvní pokuty za pravdu, současně ale zcela přešel jeho argumentaci ke kogentnosti ustanovení §659a odst. 1 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník" nebo "obch. z."), která je podle názoru stěžovatele rozhodná při posouzení právní otázky platnosti či neplatnosti smluvního ujednání o odepření provize obchodního zástupce v důsledku prodlení třetí osoby. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud jednoznačně nevypořádal s jeho klíčovým právním argumentem, došlo tak podle stěžovatelova názoru k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnického a proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 11 C 233/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3.
5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na důvody uvedené v jeho rozhodnutí ze dne 14. 6. 2007 a uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
6. Obvodní soud pro Prahu 3 ve vyjádření uvedl, že se v ústavní stížnosti neobjevuje nic nového, čím by se již obecné soudy nezabývaly, argumentace v ústavní stížnosti se zcela rozchází s rozhodovacími důvody odvolacího a dovolacího soudu, na jejichž vyčerpávající odůvodnění odkazuje. Navrhuje proto odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti.
7. Shora uvedená vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze polemizuje s právními závěry učiněnými nalézacím a odvolacím soudem. Uplatňuje přitom argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již v průběhu řízení a v podaném odvolání ze dne 9. 2. 2007 (č.l. 46-47). Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
9. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika v rovině jednoduchého práva s vhodností aplikace ustanovení upravujících uzavření smluvní pokuty a k důsledkům jejího případného porušení, přičemž poukazuje především na to, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací stran nerespektování kogentního ustanovení §659a odst. 1 písm. a) obch. z. v rozhodnutí nalézacího soudu, jež podle jeho názoru zaručuje právo na provizi.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
11. Jak se podává z připojeného spisového materiálu odvolací soud se námitkami stěžovatele stran jím tvrzeného započtení jeho pohledávky z titulu nezaplacené provize na dluh vůči vedlejší účastnici z titulu smlouvy o půjčce v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabýval. Posuzoval především povahu ujednání v čl. V. smlouvy o obchodním zastoupení, ve kterém je vyplacení provize vázáno na splnění závazku třetí osoby ve stanovené lhůtě, včetně možnosti případného odnětí provize v případě, že třetí osoba nesplní závazek v dalších termínech po splatnosti faktury. Městský soud v Praze v tomto směru dospěl k jednoznačnému právnímu závěru, že v uvedeném čl. V. smlouvy nejde o sjednání smluvní pokuty, nýbrž o ujednání podmínek, za nichž bude stěžovateli vyplácena, resp. krácena provize, pokud odběratelé, které stěžovatel podle smlouvy zajistil, nesplní včas své závazky. Ústavní soud k uvedenému právnímu názoru odvolacího soudu konstatuje, že obchodněprávní úprava smlouvy o zprostředkování a smlouvy o obchodním zastoupení ponechává účastníkům smluvního vztahu prostor pro uplatnění svobodné vůle smluvních stran. Text dispozitivního ustanovení §646 obch. z. v tomto směru připouští ve smlouvě o zprostředkování dohodnout vznik zprostředkovatelova nároku na provizi teprve splněním závazku třetí osoby ze zprostředkovávané smlouvy (viz k tomu podrobně MAREK, K. Smluvní obchodní právo, Kontrakty. 4. aktualizované a rozšířené vydání. Brno: MU, s. 336 a násl.). K základní stěžovatelově námitce stran kogentní povahy ustanovení §659a odst. 1 písm. a) obch. z., se kterou se měl odvolací soud podle názoru stěžovatele především vypořádat, pak Ústavní soud konstatuje, že předmětné ustanovení obchodního zákoníku je ve vztahu k otázce smluvního vázání poskytnutí provize na splnění závazku třetích osob irelevantní. Uvedené ustanovení upravuje obecné podmínky poskytování provize po dobu zastoupení, od nichž se smluvní strany nemohou dohodou odchýlit. Nevztahuje se však k otázce smluvního vázání poskytnutí provize na splnění závazku třetích osob, kdy kupř. ustanovení §658 odst. 2 obch. z. explicitně umožňuje smluvně v dohodě o obchodním zastoupení dohodnout i ručení obchodního zástupce za splnění povinnosti třetí osoby. Odvolací soud nepovažoval proto za nezbytné se k otázce ustanovení §659a odst. 1 písm. a) obch. z. vyjadřovat.
12. Ústavní soud znovu připomíná, že jeho úkolem není výklad podústavního práva. Ústavní soud, jak již uvedl výše, je povolán k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a je oprávněn zasáhnout zejména v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (nepředvídatelná interpretační libovůle), či v případě rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (přepjatý formalismus). O výkladový exces či absenci srozumitelného odůvodnění závěrů obecných soudů se však v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud proto neshledal stěžovatelem namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a taktéž ani stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Uvedené právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž dovolává, vyjadřuje právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, neznamená však, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
13. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu