ECLI:CZ:US:2009:4.US.975.09.1
sp. zn. IV. ÚS 975/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou se sídlem v Brně, Tišnovská 167, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 7/30 Cm 33/99 ze dne 21. 4. 2004, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 Cmo 224/2004 ze dne 25. 1. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4698/2008 ze dne 21. 1. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jejichž zrušení se domáhá.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu k ní připojených napadených rozhodnutí, byla prvým z nich stěžovateli, v řízení před obecnými soudy žalovanému, stanovena povinnost zaplatit žalobci (španělské firmě dodávající mu ovoce a zeleninu) částku 1.037.635,03 Kč, představující, podle závěrů soudu, stěžovatelem nezaplacenou kupní cenu za zboží dodané žalobcem stěžovateli na základě smlouvy mezi nimi uzavřené. Toto rozhodnutí vydal soud I. stupně po provedení řádného dokazování, zejména důkazy listinnými, v jeho rozhodnutí přesně označenými, jejichž hodnocení se také obsáhle věnoval. Podrobně vysvětlil, jaká skutková zjištění z provedených důkazů učinil, jaké z těchto zjištění učinil závěry právní, přičemž také podrobně objasnil, z jakých důvodů považoval tvrzení stěžovatele, bránícího se žalobě s odůvodněním, že splnil všechny závazky, které vůči žalobci měl, za nevěrohodná.
Odvolací soud pak shora označeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, když skutková zjištění soudu I. stupně jako správná přejal, stejně tak jako jeho závěry právní, a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že stěžovateli, za použití vyhlášky č. 484/2000 Sb., stanovil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 56.013,30 Kč, představující náklady zastoupení žalobce opatrovníkem, který je advokátem. K námitkám stěžovatele, které tento v zásadě opakuje i nyní v ústavní stížnosti, odvolací soud uvedl, že stěžovatel žádným z důkazů neprokázal, že všechny závazky, které měl vůči žalobci, splnil. Pokud tvrdil, že nebylo placeno vždy na základě konkrétní faktury (stěžovatel tvrdil, že pravidelně prováděl určité platby, které byly započítávány na uskutečněné dodávky), je jeho tvrzení v rozporu s provedenými důkazy, když na všech příkazech k úhradě i výpisech z bankovního účtu, jimiž soud prováděl důkaz, jsou vždy uvedena čísla faktur a tomu odpovídající částky, přitom však nebyl předložen jediný důkaz o tom, že byly uhrazeny konkrétní faktury, které byly předmětem sporu. Navrhoval-li stěžovatel až v odvolacím řízení k prokázání tvrzení, že všechny své závazky vůči žalobci splnil, důkaz znaleckým posudkem, který v řízení před soudem I. stupně k důkazu neoznačil, nemohl být podle odvolacího soudu tento důkaz s ohledem na princip neúplné apelace připuštěn a totéž platí o důkazu znaleckým posudkem, jež se měl týkat podpisu stěžovatele na příkazu k úhradě ze dne 26. 4. 1995, jehož provedení rovněž v řízení před soudem I. stupně nenavrhnul. Odvolací soud se také podrobně vyjádřil k námitkám stěžovatele vztahujícím se ke sporné faktuře č. 1887, poukázal na rozporná tvrzení samotného stěžovatele se závěrem, že jeho obranu, shodně se soudem I. stupně, i v tomto směru z důvodů, které rozvedl, považuje za nevěrohodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel také dovolání, o němž dovolací soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel v dovolání žádnou (hmotně) právní otázku zásadního právního významu nevymezil, neoznačil ani v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a pouze "vznáší otázku zásadního právního významu týkající se otázky principu neúplné apelace". Tuto přitom spatřoval v tom, že odvolací soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem k prokázaní skutečnosti, že stěžovatel všechny platby na základě faktur za zboží dodané žalobcem zaplatil, ačkoliv stěžovatel zpracovaný posudek v odvolacím řízení předložil. Další otázku zásadního právního významu uplatnil co do výše odměny opatrovníka, jímž byl ustanoven advokát, neboť podle jeho názoru nemůže tato odměna opatrovníka činit tolik, jako odměna advokáta za zastupování na základě plné moci. K těmto hrubým vadám řízení měl podle něj soud povinnost přihlédnout z úřední povinnosti. K uvedeným námitkám dovolací soud uvedl, že stěžovatel přehlíží, že dovolací soud může přihlížet k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen tehdy, je-li dovolání přípustné, a tak tomu v daném případě nebylo. Za situace, kdy dovolací soud neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným a kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, směřující proti potvrzujícímu výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně, popř. proti výroku o nákladech řízení odvolacího není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) potom uzavřel, že dovolání stěžovatele nutno jako nepřípustné odmítnout.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v podstatě opakuje svou obranu, uplatňovanou proti žalobě v řízení před obecnými soudy. Poukazuje na to, že se snažil soudu objasnit způsob hrazení dodávek zboží žalobci s tím, že uváděl, že některé platby vůči žalobci identifikoval číslem faktury, jiné nikoliv a současně uváděl, že "např. na fakturu určitého čísla bylo hrazeno více finančních prostředků, než bylo na faktuře určitého čísla uvedeno". Navrhoval proto zpracování znaleckého posudku, tento jeho návrh byl však bez dalšího odmítnut přesto, že soud I. stupně sám uvedl, že nelze posoudit, zda byly nebo nebyly zaplaceny všechny dodávky zboží dodané žalobcem. Pokud tedy sám soud nebyl sto tuto skutečnost posoudit, bylo nezbytné v zájmu objektivního a spravedlivého rozhodnutí do řízení přibrat znalce. Stěžovatel proto zpracování znaleckého posudku zadal sám a posudek předložil odvolacímu soudu podle svého přesvědčení včas a nikoliv, jak uvedl odvolací soud, opožděně. Odmítnutí provedení tohoto důkazu má podle něj za následek porušení práv, zejména práv majetkových, neboť stěžovatel bude zavázán k úhradě toho, co již jednou zaplatil. Cítí se dále poškozen přiznanou výší odměny opatrovníku. Je toho názoru, že nelze ztotožňovat pozici advokáta na základě plné moci a advokáta, kterého soud ustanovil opatrovníkem. Má za to, že soud měl při stanovení tarifní hodnoty použít ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu a neměl při stanovení odměny vycházet z vyhlášky č. 484/2000 Sb. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v daném řízení bylo porušeno právo na soudní a jinou ochranu a napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími soudů nižších stupňů. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Dovolací soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - pak dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatele ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou dány, neboť stěžovatel sám otázku zásadního právního významu odpovídajícím způsobem ani nevymezil a dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku o nákladech řízení přípustné není. Dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, ostatně stěžovatel sám v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod samotným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení §72 odst. 3 cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně - dlužno uvést, že věcí samou se náležitě a v potřebném rozsahu zabývajícími a řádně také odůvodněnými - odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 16. 4. 2009 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu