ECLI:CZ:US:2009:Pl.US.2.09.1
sp. zn. Pl. ÚS 2/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2009 v plénu ve složení z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Telefónica O2 Czech Republic, a. s., IČ 60193336, se sídlem Za Brumlovkou 266/2, 140 22 Praha 4 - Michle, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem Křížovnické náměstí 193/2, 110 00 Praha 1, proti výroku I. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. č. j. Konf 21/2007-107 ze dne 5. 11. 2008 ve znění opravného usnesení č. j. Konf 21/2007-126 ze dne 31. 12. 2008, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 441/2006-318 ze dne 10. 4. 2007 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 11 C 10/2004-288 ze dne 18. 10. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou telefaxem dne 6. 2. 2009 a řádně doplněnou ve smyslu ust. §42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") dne 9. 2. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku I. v záhlaví specifikovaného rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podle části páté o. s. ř. domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 3 nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") ze dne 27. 8. 2003 č. j. 024956/2002-631/Dvo/H3 a rozhodnutí předsedy ČTÚ ze dne 22. 12. 2003 č. j. 27865/2003-603/IV, jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s. dlužné ceny za propojení za období od 1. 1. 2001 od 26. 11. 2001. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 18. 10. 2006 č. j. 11 C 10/2004-288 řízení o této žalobě zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil obvodní soud tím, že s ohledem na právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. 3 As 48/2004 není věcně příslušný k projednání věci, neboť je dána věcná příslušnost soudů ve správním soudnictví, přičemž stěžovatelku poučil ve smyslu ust. §104b odst. 1 o. s. ř. o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Odvolací Městský soud v Praze usnesením č. j. 24 Co 441/2006-318 ze dne 10. 4. 2007 napadené rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že věc patří do věcné příslušnosti soudů ve správním soudnictví.
3. Stěžovatelka následně na základě poučení obsaženého v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 11 C 10/2004-288 ze dne 18. 10. 2006 podala proti výše uvedeným rozhodnutím ČTÚ dne 15. 5. 2007 správní žalobu k Městskému soudu v Praze. Sedmý senát Městského soudu v Praze specializovaný ve věcech správního soudnictví usnesením ze dne 31. 5. 2007 č. j. 7 Ca 140/2007-73 přiznal žalobě odkladný účinek a řízení přerušil. Po právní moci výše uvedeného usnesení pak podal městský soud dne 9. 7. 2007 ve smyslu ust. §46 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
4. Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb. usnesením ze dne 5. 11. 2008 č. j. Konf 21/2007-107 ve znění opravného usnesení č. j. Konf 21/2007-126 ze dne 31. 12. 2008 rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci žaloby proti rozhodnutí předsedy ČTÚ ze dne 22. 12. 2003 č. j. 27865/2003-603/IV, o zaplacení cen za propojení telekomunikačních sítí, je soud ve správním soudnictví (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. zamítl návrh na vyslovení nicotnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007 č. j. 7 Ca 140/2007-73 pokud jím byl podané žalobě přiznán odkladný účinek. Své rozhodnutí odůvodnil zvláštní senát tak, že se ztotožňuje se závěry Obvodního soudu pro Prahu 3 a odvolacího Městského soudu v Praze. Tyto soudy dle názoru zvláštního senátu správně převzaly argumentaci Nejvyššího správního soudu, obsaženou v rozsudku ze dne 8. března 2006 č. j. 3 As 48/2004-82, týkající se smlouvy o propojení telekomunikačních sítí, jejichž principy se plně uplatní i v řízení o stanovení povinnosti zaplacení ceny za propojení těchto sítí, neboť jde o důsledek uzavřených smluv o propojení veřejných telekomunikačních sítí, kde smluvní volnost účastníků je výrazně omezená, přičemž při určení mezi účastníky sporné ceny za propojení za stavu, kdy taková dohoda o ceně za propojení neexistovala, nutno vycházet z týchž hledisek, z nichž by vycházel ČTÚ při vydání cenového rozhodnutí pro vymezené období, tj. hledisek uvedených v §78 odst. 1 zák. o telekomunikacích. Zvláštní senát již v usnesení sp. zn. Konf 92/2003 přitom vyslovil, že takové cenové rozhodnutí je veřejnoprávní regulací v oblasti cen a rozhodnutí o žalobě proti němu přísluší soudu ve správním soudnictví.
5. V ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že napadenými rozhodnutími jí byl odňat přístup k civilnímu soudu a ke spravedlivému projednání soukromoprávního sporu; na tom nic nemění ani možnost projednat věc v rámci správního soudnictví, neboť tam nelze věc projednat v plné jurisdikci. Soudy ve správním soudnictví nemohou účastníkům poskytnout účinnou právní ochranu, neboť k projednávání a rozhodování sporů vyplývajících ze soukromoprávních vztahů jsou mnohem lépe vybaveny civilní soudy, které jako jediné mají de lege lata právo projednat věc v plné jurisdikci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. rozhodovat o občanských právech a povinnostech jak po právní tak i po skutkové stránce (viz rozhodnutí ESLP Le Compte, Van Leuven and De Meyre proti Belgii ze dne 23. 6. 1981). Dle stěžovatelky však soudní přezkum správního rozhodnutí v rámci správního soudnictví požadavek plné jurisdikce nesplňuje. Správní soudy jsou dle stěžovatelky oprávněny pouze zrušit napadené rozhodnutí, a to jen pro nezákonnost či pro vady řízení. Na rozdíl od soudů civilních tak nejsou oprávněny přezkoumat správnost správních rozhodnutí i po stránce věcné, tedy nahrazovat skutková zjištění správních orgánů vlastními skutkovými zjištěními. Svou argumentaci opírá stěžovatelka o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 25/2004 ze dne 19. 1. 2005 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 42/2004 ze dne 27. 1. 2005, kde se mimo jiné uvádí, že "soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany, než jaký mu byl poskytován ve správním soudnictví do 31. 12. 2002 a než jaký by mu bylo možno poskytnout podle současné právní úpravy správního soudnictví obsažené v s. ř. s., která je koncipována speciálně pro ochranu veřejných subjektivních práv a která je založena zásadně na kasačním principu. Proto také §68 písm. b) s. ř. s. stanoví, že žaloba ve správním soudnictví není přípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Takové věci jsou totiž od 1. ledna 2003 projednávány a rozhodovány obecnými soudy podle novelizované části páté o. s. ř. Tato nová právní úprava splňuje požadavky stanovené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a specifikované judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, a poskytuje soukromým právům větší ochranu, neboť soud neprovádí pouze přezkum správního rozhodnutí, ale je povolán k tomu, aby případně rozhodl o věci sám. Pravomoc soudu v občanskoprávním řízení není tedy v případě zjištěné nezákonnosti postupu správního orgánu omezena pouze na zrušení napadeného rozhodnutí, jako je tomu ve správním soudnictví, nýbrž v případě, že soud dospěje k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne soud ve věci samé rozsudkem sám a tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v rozsahu dotčeném tímto rozsudkem. Občanskoprávní soudní řízení vykazuje i další odlišnosti od správního soudnictví: soud není např. vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem apod. Všechny odlišnosti mají za cíl zajistit splnění základního požadavku právního státu, aby spory o právo mezi osobami sobě navzájem nepodřízenými a vzájemně na roveň postavenými (tedy spory soukromoprávní), rozhodoval nezávislý soud v plném rozsahu, a to i když bylo o soukromém právu rozhodnuto původně správním orgánem, tj. mocí výkonnou."
6. Stěžovatelka dále předkládá obsáhlou argumentaci mající prokázat soukromoprávní povahu sporu. Dle názoru stěžovatelky zvláštní senát ve svém usnesení č. j. Konf 21/2007-107 ze dne 5. 11. 2008 nesprávně vyložil a aplikoval ust. §2 s. ř. s. a ust. §244 odst. 1 o. s. ř. Dle citovaných ustanovení správní soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob, občanskoprávní soudy jsou povolány k přezkumu správních rozhodnutí, jimiž správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahu. Zvláštní senát dospěl v řízení sp. zn. Konf 21/2007 k závěru o příslušnosti správních soudů, ačkoliv je dle mínění stěžovatelky zcela zjevné, že rozhodnutí ČTU, která stěžovatelka předmětnou žalobou napadla, představují správní rozhodnutí o sporu, který vyplýval z obchodních vztahů stěžovatelky a společnosti T-Mobile Czech Republic a. s.
II.
7. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Dle §2 odst. 1 písm. d) platného rozvrhu práce Ústavního soudu na období roku 2009 č. Org. 1/09 (dále jen "rozvrh") si plénum Ústavního soudu rozhodnutím č. Org 22/08 ze dne 6. 5. 2008, vyhlášeného sdělením č. 185/2008 Sb., vyhradilo rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, a to včetně rozhodování o odmítnutí takového návrhu pro jeho zjevnou neopodstatněnost (§2 odst. 2 písm. a) rozvrhu).
9. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k problematice přezkumu rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. Např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/03 ze dne 26. 2. 2004 vyslovil, že "Ústavní soud by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Ta může být nezřetelná, jak ukazují závažné argumenty stěžovatele, Nejvyššího správního soudu a Úřadu průmyslového vlastnictví. Dle současné úpravy soudního řízení správního a občanského soudního řízení je nicméně řízení o takovém konfliktu svěřeno speciálnímu justičnímu orgánu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, kde je rovněž toto řízení upraveno. Ústavní soud jako justiční orgán, povolaný k ochraně zvláštní kategorie základních práv až po selhání jiných administrativních a justičních orgánů, necítí potřebu řešit uvedený právně-teoretický spor.
10. Ústavní soud je toho názoru, že v nyní projednávané věci není dán důvod pro odchýlení se od výše uvedeného názoru. Ústavní soud proto v daném řízení nespatřuje důvod pro zásah do rozhodovací činnosti zvláštního senátu. Otázka, zda stěžovatelčina věc má veřejnoprávní nebo soukromoprávní povahu, není v řízení před Ústavním soudem relevantní; pro řízení o ústavní stížnosti je podstatné pouze to, zda tímto rozhodnutím nebylo zasaženo do jejích základních práv a svobod. Takový zásah však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud je toho názoru, že zvláštní senát dostatečně zjistil skutkový stav, na který aplikoval přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Nutno dodat, že rozhodovací činnost zvláštního senátu v obdobných věcech je zcela konstantní (viz např. rozhodnutí zvláštního senátu Konf 92/2003, Konf 103/2004 či Konf 27/2007, dostupné na www.nssoud.cz).
11. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti vyplývá nejen z výše uvedeného závěru, ale i z faktu, že žádné z napadených rozhodnutí se nedotýká pravomocného rozhodnutí ČTU vydaného ve správním řízení, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s. cenu za propojení telekomunikačních sítí. Tato rozhodnutí nemohla být nijak dotčena usnesením o zastavení řízení podle části páté o. s. ř., ani potvrzením tohoto rozhodnutí v odvolacím řízení, natož usnesením zvláštního senátu o otázce, zda věc přísluší civilním nebo správním soudům. Řízení, jehož předmětem je přezkum pravomocného rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky zaplatit cenu za propojení, v současnosti probíhá před městským soudem; stěžovatelka jako žalobkyně je účastníkem tohoto řízení a může zde uplatňovat řadu procesních práv, která jí soudní řád správní přiznává, včetně oprávnění podat proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost (§102 s. ř. s.).
12. Závěrem dodává Ústavní soud, že v minulosti již v téže věci rozhodoval, když společnost T-Mobile Czech Republic, a. s. podala ústavní stížnost směřující proti totožným rozhodnutím, tedy proti usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. č. j. Konf 21/2007-107 ze dne 5. 11. 2008 ve znění opravného usnesení č. j. Konf 21/2007-126 ze dne 31. 12. 2008, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 441/2006-318 ze dne 10. 4. 2007 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 11 C 10/2004-288. Ve své ústavní stížnosti předložila společnost T-Mobile Czech Republic, a. s. prakticky totožnou argumentaci jako nyní stěžovatelka. Usnesením sp. zn. I. ÚS 1393/07 ze dne 24. 2. 2009 rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost, a to z týchž důvodů jako v nyní projednávané věci.
13. Jako obiter dictum dodává Ústavní soud, že argumentace stěžovatelky je založena na mylném východisku, že na principu plné jurisdikce je vybudováno pouze řízení podle části páté občanského soudního řádu, a nikoliv též řízení před správními soudy. Nedostatek plné jurisdikce bylo jistě možno správnímu soudnictví vytýkat v době, kdy bylo upraveno v části páté o. s. ř.; tento argument byl také jedním ze stěžejních, proč Ústavní soud celou tehdejší úpravu správního soudnictví zrušil (viz č. 276/2001 Sb.). Totéž však již není možno tvrdit o soudním řádu správním. Princip plné jurisdikce spočívá v tom, že soud přezkoumávající rozhodnutí správního orgánu o občanských právech či závazcích nebo o jakémkoliv trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy má možnost se věcí zabývat nejen po stránce právní, ale i skutkové, má možnost provádět dokazování a tam, kde jde o trestní obvinění, též moderovat výši uložené pokuty. Všechny tyto požadavky soudní řád správní výslovně naplňuje, což jednoznačně vyzdvihuje i početná judikatura Nejvyššího správního soudu. Např. v č. 618/2005 Sb. NSS se konstatuje: "Ustanovení §77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu." Nutno podotknout, že s principem plné jurisdikce není v rozporu ani kasační způsob rozhodování, což vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek velkého senátu ve věci Kingsley v. Spojené Království ze dne 28. 5. 2002, odst. 32). Ochranu subjektivním právům způsobem, který vyhovuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, poskytují jak soudy civilní, tak i soudy správní, jak jim přikazuje čl. 4 Ústavy ČR (k otázce plné jurisdikce ve správním soudnictví srov. např. Pomahač, R.: Plná jurisdikce správních soudů. Soudní rozhledy, 2002, č. 3, str. 77).
14. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu