ECLI:CZ:US:2009:Pl.US.34.08.1
sp. zn. Pl. ÚS 34/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o návrhu Krajského soudu v Plzni na zrušení ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 356/1999 Sb., a po novelizaci provedené zákonem č. 130/2008 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 11. 2008 doručen návrh Krajského soudu v Plzni (dále jen "Krajský soud") na zrušení ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání [(živnostenský zákon); dále jen zákon č. 455/1991 Sb.], ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 356/1999 Sb., a po novelizaci provedené zákonem č. 130/2008 Sb.
Navrhovatel tak učinil dle §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to poté, co v souvislosti se svojí rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dospěl k závěru, že ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 356/1999 Sb., a po novelizaci provedené zákonem č. 130/2008 Sb., jehož má být při řešení věci sp. zn. 30 Ca 55/2008 použito, je v rozporu s čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V uvedené věci sp. zn. 30 Ca 55/2008 rozhoduje Krajský soud o žalobě K. H. proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, živnostenského úřadu (dále jen "KÚ") ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. ZN/1089/VVŽÚ/08, kterým bylo zamítnuto odvolání K. H. a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Domažlice, odbor Obecní živnostenský úřad (dále jen "MěÚ"), ze dne 23. 1. 2008, č.j. OŽ-6414/2007-37938/2007/Kli, jímž bylo rozhodnuto, že živnostenské oprávnění K. H. (dále jen "žalobce") ohlášením nevzniklo (Poznámka: žalobce dne 26. 11. 2007 ohlásil vázanou živnost - poskytování tělovýchovných a sportovních služeb v oblasti aqua fitness bike). Žalobce totiž dle MěÚ nesplňuje jednu ze všeobecných podmínek provozování živnosti, tj. bezúhonnost podle §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 455/1991 Sb.; dle §6 odst. 2 písm. a) citovaného zákona se totiž za bezúhonného pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody spáchaný, ať již samostatně nebo v souběhu s jinými trestnými činy, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. Dle zjištění MěÚ - jak plyne z citovaného rozhodnutí KÚ - byl žalobce rozsudkem Zemského soudu ve Stuttgartu, Spolková republika Německo, ze dne 22. října 1998 sp. zn. 4 KLs 230 Js 8137/98 odsouzen pro trestné činy nedovoleného dovozu omamných látek v nikoli malém množství a nedovoleného obchodování s omamnými látkami v nikoli malém množství podle §1 odst. 1, §3 odst. 1 č. 1, §29a odst. 1 č. 2, §30 odst. 1 č. 4 zákona o drogách, §25 odst. 2, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo v šesti případech, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, čili byl odsouzen za skutek, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky, a to trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 trestního zákona. Toto odsouzení bylo podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zaznamenáno na rejstříku trestů ČR. V řízení před soudem žalovaný KÚ poukázal na nepřípustnost správní úvahy při aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., jež ji v případech odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce nejméně jednoho roku za úmyslné jednání nepřipouští. Žalobce naproti tomu argumentoval porušením čl. 26 odst. 1 a dále čl. 3 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zpochybnil přijatelnost podmínky bezúhonnosti pro výkon všech živností, jestliže ji Ústavní soud označil za nepřiměřenou pro podnikání v zemědělství (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/04).
II.
Ztotožňuje se s obsahem ústavněprávní argumentace žalobce, Krajský soud přerušil řízení a předložil podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR Ústavnímu soudu návrh na zrušení předmětného zákonného ustanovení. Důvodem tohoto návrhu je tvrzený rozpor mezi zákonným vymezením bezúhonnosti dle §6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona a čl. 4 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny.
Krajský soud v odůvodnění svého návrhu poukazuje na původní znění §6 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb, dle kterého "za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen: a) pro trestný čin, jehož skutková podstata souvisí s předmětem podnikání, b) pro jiný trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže vzhledem k povaze živnosti a osobě podnikatele je obava, že se dopustí stejného nebo podobného činu při provozování živnosti." Dle jeho přesvědčení tato zákonná dikce byla v souladu s Listinou, jelikož "šetřila jejich podstatu a smysl" (čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny); omezení práva podnikat bylo důsledně vázáno na činnosti, které souvisely s trestnou činností, vycházejíc z odůvodnitelného zájmu společnosti na tom, aby alespoň po určitou dobu byla odsouzená osoba zbavena možnosti provádět aktivity v oblasti, v níž porušila zájmy chráněné trestním zákonem. Navzdory tomu však krajský soud upozorňuje - ve vztahu k uvedené původní právní úpravě - na event. rozpor práva správního orgánu rozhodnout o zrušení živnostenského oprávnění s čl. 40 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud rozhodující o vině a trestu neuložil za určité jednání trest zákazu činnosti.
Krajský soud dále poukazuje na zásadní změnu zákona č. 455/1991 Sb. provedenou zákonem č. 356/1999 Sb. s účinností dnem 1. března 2000, jež obsahovala i nové znění §6 odst. 2 písm. a), dle něhož "za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání alespoň jednoho roku". K účelům této zásadní změny odkazuje krajský soud na důvodovou zprávu k návrhu zákona, posléze přijatého pod č. 356/1999 Sb., dle které tímto účelem je "upřesnit stávající nedostatečná a nejednoznačná kritéria, která posuzování bezúhonnosti úzce vázala na souvislost mezi skutkovou podstatou trestného činu a předmětem podnikání nebo na existenci obavy z opakování trestné činnosti při provozování živnosti", a dále dle níž je takto postupováno "s ohledem na současnou obvyklou úpravu bezúhonnosti v českém právním řádu", přičemž "podle dosavadní právní úpravy se bezúhonnost posuzuje podle souvislosti skutkové podstaty trestného činu a konkrétního předmětu podnikání, eventuálně podle obavy z opakování trestné činnosti při provozování živností, což neumožňuje omezit podnikání těch osob, které se dopouštějí trestné činnosti obecně související s podnikáním". V důvodové zprávě bylo konečně vytýkáno předchozí úpravě, že "umožňovala v rámci správní úvahy úřadu příliš subjektivní hodnocení".
Krajský soud dále uvedl, že po obsahové stránce je tato úprava shodná s úpravou současnou, jelikož následnými novelami došlo k ryze formálním formulačním změnám. (Poznámka: Podle novely provedené zákonem č. 167/2004 Sb. ustanovení §6 odst. 2 písm. a) znělo: "a) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin spáchaný úmyslně, ať již samostatně nebo v souběhu s jinými trestnými činy, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku" Podle novely provedené zákonem č. 130/2008 Sb. ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zní: "a) pro trestný čin spáchaný úmyslně, ať již samostatně nebo v souběhu s jinými trestnými činy, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, nebo ...")
Krajský soud vůči výše zformulovaným důvodům napadené zákonné úpravy namítá, že předchozí právní úprava, tj. úprava před novelou provedenou zákonem č. 356/1999 Sb., nebyla nikterak nedostatečná nebo nejednoznačná; zároveň poukazuje na skutečnost, že obdobnou úpravu obsahuje např. trestní zákon při ukládání trestu zákazu činnosti, pokud jde o souvislost trestného činu s konkrétní činností. Tvrdí, že předchozí úprava umožňovala respektovat specifika toho kterého konkrétního a jedinečného případu. Současně upozorňuje na možnosti metodického vedení správních úřadů při aplikaci §6 zákona č. 455/1991 Sb. Zvolený legislativní prostředek proto považuje ve vztahu k dosažení zamýšleného účelu za nepřiměřený. Zdůrazňuje, že napadená zákonná úprava nepřihlíží k osobě konkrétního odsouzeného, k druhu podnikatelské činnosti, k účelu trestu, k působení na odsouzeného po propuštění z výkonu trestu, k nutnosti jeho začlenění do běžného občanského života. Nadto znovu upozorňuje i na případný rozpor předmětného zákonného ustanovení s čl. 40 Listiny, podle něhož o vině a trestu za trestné činy rozhoduje soud.
Krajský soud připomíná znění ustanovení §6 odst. 2 písm. a) citovaného zákona ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (poznámka: tj. znění po novele provedené zákonem č. 167/2004 Sb. a současné znění uvedeného ustanovení, tj. po novele provedené zákonem č. 130/2008 Sb.) a uvádí, že vzhledem k tomu že je současné znění tohoto ustanovení obsahově zcela shodné se zněním účinným v době vydání napadeného rozhodnutí, navrhuje zrušení zmíněného ustanovení bez ohledu na dobu jeho platnosti.
Ze všech takto vyložených důvodů navrhuje Krajský soud v Plzni ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 356/1999 Sb. i po novelizaci provedené zákonem č. 130/2008, pro rozpor s čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 1 Listiny zrušit, a to dnem vyhlášení nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů.
III.
Ústavní soud konstatuje, že o obdobném návrhu Krajského soudu v Plzni již rozhodl nálezem ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08. Uvedený návrh a jeho petit se týkal zrušení téhož ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), pro rozpor s čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 1 Listiny, a to dnem vyhlášení nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů. (Poznámka: šlo dokonce o stejného žalobce ve věci zrušení živnostenského oprávnění ze stejných důvodů, pro které v souzené věci ohlášením nevzniklo živnostenské oprávnění žalobce-stěžovatele.) I argumentace Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. Pl. ÚS 35/05 je shodná s důvody návrhu, které předložil Krajský soud v Plzni v této nyní souzené věci.
V nynějším řízení Ústavní soud v prvé řadě konstatuje naplnění podmínek aktivní legitimace navrhovatele a následně se věnuje petitu návrhu, dikci napadeného právního předpisu a posouzení důvodnosti odmítnutí návrhu dle §66 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud ve vztahu k dikci §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., platné a účinné do 30. 6. 2008 (tj. ve znění zákona č. 167/2004 Sb., a tedy do nabytí účinnosti zákona č. 130/2008 Sb.) a po 30. 6. 2008 (tj. ve znění zákona č. 130/2008 Sb.) uvádí, že dle ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. ke dni 27. 3. 2008. Z uvedeného plyne, že v obecným soudem projednávané a rozhodované věci relevantním právem je ustanovení §6 odst. 1 písm. a) živnostenského zákona, ve znění platném a účinném do 30. června 2008.
Ústavní soud poukazuje na to, že k dopadu situací, kdy bylo v mezidobí relevantní zákonné ustanovení změněno či zrušeno, se souhrnně v řízení o konkrétní kontrole norem vyslovil již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06, jak uvedl a blíže odůvodnil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/02. Odkázal v něm předně na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 a Pl. ÚS 42/03 a po obsáhlejší argumentaci interpretoval předmětný petit ve smyslu "návrhu na zrušení" ustanovení §6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona, platného a účinného do 30. června 2008. Předmětné zákonné ustanovení upravuje právní vztah, ve kterém adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti (čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 1 Listiny) je veřejná moc a nikoli subjekt soukromého práva. Proto byly v uvedené věci splněny podmínky řízení o konkrétní kontrole norem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve smyslu právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, Pl. ÚS 42/03 a Pl. ÚS 38/06; není tudíž dán důvod odmítnutí návrhu dle §66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud se ve věci sp. zn. Pl. ÚS 35/08 současně zabýval situací, v níž nedochází ke změně, nýbrž ke zrušení napadeného ustanovení a jeho nahrazení ustanovením (příp. právním předpisem) novým, a to i v případě jejich identického znění. V této situaci poukázal na to, že jestliže normativní existence právního předpisu (platnost) je utvářena jednotou normotvůrcovy vůle a jejího projevu (publikací předpisu), není ani u dvou obsahově identických a v čase po sobě následujících právních předpisů dána i jejich identita normativní (identita platnosti). Vycházeje z tohoto právního názoru, Ústavní soud ustanovení §67 odst. 1 (příp. §66 odst. 1) zákona o Ústavním soudu. v obdobných případech i aplikoval (viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 39/04). Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 35/08 se rovněž jednalo o případ odlišný. Novelou živnostenského řádu, provedenou zákonem č. 130/2008 Sb., nebyla totiž změněna toliko část ustanovení §6 odst. 2 písm. a) živnostenského řádu, nýbrž celá jeho předchozí dikce byla zrušena a nahrazena dikcí novou (a to jakkoli by i dikce nová z hlediska důvodů posuzování ústavnosti celého ustanovení neobsahovala relevantní změnu). Z uvedeného plyne závěr, dle něhož navzdory obsahové totožnosti, v důsledku absence jednoty normotvůrcovy vůle a jejího projevu, byly v rozhodované věci splněny podmínky řízení o konkrétní kontrole norem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve smyslu právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, Pl. ÚS 42/03 a Pl. ÚS 38/06, tj. přezkumu ústavnosti ustanovení §6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona, platného a účinného do 30. června 2008.
Ústavní soud v rámci zkoumání obsahového souladu napadeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem poukázal - v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/08 - na skutečnost, že se již problematikou bezúhonnosti ve vazbě na čl. 26 Listiny zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/04; uvedl mimo jiné, že smyslem a účelem podmínky bezúhonnosti, omezující základní právo na podnikání je ochrana základních práv a svobod třetích osob, avšak samotná tato podmínka musí splňovat hlediska, jež plynou z principu proporcionality pro posouzení normativního prostředku zajišťujícího jedno a omezujícího jiné základní právo či svobodu. Ústavní soud odkázal na ustálenou judikaturu, v níž je (metodologicky) uplatňován princip proporcionality ve třech krocích. V tomto kontextu Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 35/08 dovodil, že napadená úprava jednak svými důsledky vybočuje z mezí sledovaného účelu, jednak svou intenzitou a rozsahem omezuje v kolizi stojící základní právo, a to dokonce v míře, jež zakládá i dotčení v třetím hledisku testu proporcionality, tj. v hledisku poměřování. Ústavní soud uzavřel tak, že ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb. ve znění zákona č. 167/2004 Sb. bylo v rozporu s čl. 26 odst. 1 a odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny. Ústavní soud v uvedené souvislosti zdůraznil, že důsledkem tohoto akademického výroku (ostatně v judikatuře Ústavního soudu použitého již vícekrát) je neaplikovatelnost předmětného zákonného ustanovení (je-li v rozporu s ústavním pořádkem nejen zákonné ustanovení, tj. legislativní prostředek, nýbrž i jeho účel). Důsledkem takového výroku je vymezení podmínek, při jejichž splnění lze zákonodárcem zamýšlený účel dosáhnout ústavně konformním postupem, tj. přímou aplikací ústavního pořádku (§70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu per analogiam).
IV.
Ústavní soud, dříve než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
V souzené věci navrhuje krajský soud zrušit ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb.), ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 356/1999 Sb. i po novelizaci provedené zákonem č. 130/2008, pro rozpor s čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 1 Listiny, a to dnem vyhlášení nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů. Ústavní soud v části III. tohoto usnesení konstatoval, že v tam popsané věci pod sp. zn. Pl. ÚS 35/08 již rozhodl. V oné věci, jak již bylo řečeno výše, se petit návrhu týkal zrušení ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., aniž by byl navrhovatel konkretizoval, kterého z uvedených novelizovaných znění se návrh týká. Ústavní soud v předchozí věci (tj. ve věci sp. zn. Pl. ÚS 35/08) zřetelně a jasně dovodil, že předmětem posouzení souladu zákonného ustanovení s ústavním pořádkem nutně musí být ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., ve znění zákona č. 167/2004 Sb., které bylo v době rozhodování správních orgánů (tj. do 30. 6. 2008) platné, účinné a tedy aplikovatelné. Ústavní soud proto - poté co dospěl ke zjištění o rozporu napadeného ustanovení (ve znění do 30. 6. 2008) - konstatoval, že toto ustanovení bylo (ve znění zákona č. 167/2004 Sb.) v rozporu s čl. 26 odst. 1, 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny. K argumentaci použité Ústavním soudem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 35/98 nemá Ústavní soud - se zřetelem na její úplnost - nic, co by k ní dodal.
Ústavní soud v této souzené věci, tj. ve věci sp. zn. Pl.. ÚS 34/08, v části petitu, v níž krajský soud expressis verbis předkládá návrh na zrušení citovaného ustanovení ve znění zákona č. 130/2008 Sb. (a po novelizaci podle zákona č. 356/1999 Sb. - viz dále), neshledává rozdíl od návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 35/08, který zněl na zrušení předmětného ustanovení bez uvedení jeho konkrétního znění. Tento návrh však Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 35/08 vyložil a zřetelně odůvodnil tak, že se musí jednat o přezkum ústavnosti §6 odst. 2 písm. a) zákona 455/1991 Sb. platného a účinného do 30. 6. 2008, tj. ve znění novely č. 167/2004 Sb. Ústavní soud ostatně tuto skutečnost uvedl i v enunciátu svého rozhodnutí pod sp. zn. PL. ÚS 35/08, neboť konstatoval, že "Ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění zákona č. 167/2004 Sb., bylo v rozporu s čl. 26 odst. 1, 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod". Ústavní soud snad jen pro úplnost dodává - s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., kdy soud při přezkoumávání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu - že se také v této souzené věci musí jednat o návrh na zrušení citovaného ustanovení ve znění novely provedené zákonem č. 167/2004 Sb. Ústavní soud se proto domnívá, že v souzené věci (tj. ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/08) ve vztahu k části petitu týkající se zrušení citovaného ustanovení ve znění zákona č. 130/2008 Sb. nelze - s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/08 a na výše uvedené - dovozovat nic jiného, než to, že se jedná o věc, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl (res iudicata) a návrh je v této části nepřípustný (§35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud za tohoto stavu usuzuje, že uvedená překážka věci rozhodnuté se vztahuje i k návrhu na zrušení citovaného ustanovení ve znění zákona č. 356/1999 Sb., jehož úprava je po obsahové stránce v zásadě shodná s úpravou citovaného ustanovení ve znění zákona č. 167/2004 Sb. - o němž již rozhodl Ústavní soud pod sp. zn. Pl. ÚS 35/08 - což uvádí v návrhu i sám Krajský soud v Plzni. Kontrola ústavnosti uvedeného ustanovení tak obsahově a meritorně zasáhla citované ustanovení i v podobě novely provedené zákonem č. 356/1999 Sb. Ústavní soud proto uzavírá, že (materiálně vzato) se i v tomto případě jedná o překážku věci rozhodnuté. Kromě toho (a navíc) Ústavní soud dodává, že ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb. ve znění zákona č. 356/1999 Sb. není již (a nebylo již ani v době rozhodování správních orgánů) v podobě znění platného a účinného.
Jedná se tedy i v tomto směru - a to z téhož důvodu - o návrh nepřípustný.
Proto Ústavní soud návrh na zrušení v záhlaví uvedeného zákonného ustanovení jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2009
František Duchoň
předseda senátu