ECLI:CZ:US:2010:1.US.1009.10.1
sp. zn. I. ÚS 1009/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze, Bolzanova 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.12.2009, č.j. Nco 237/2009-387, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 8. 4. 2010 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. V ústavní stížnosti současně stěžovatel vyslovil námitku podjatosti proti předsedovi Ústavního soudu JUDr. Pavlu Rychetskému.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Česká strana sociálně demokratická (dále jen ČSSD) proti němu podala u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu dobré pověsti, řízení je vedeno pod sp. zn. 32 Cm 127/2007. Stěžovatel podal v tomto řízení námitku podjatosti Městského soudu v Praze z důvodu podezření ze zpronevěry částky 8.314.720,- Kč, které se měl Městský soud v Praze dopustit. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21.12.2009, č.j. Nco 237/2009-387, rozhodl Vrchní soud v Praze o námitce stěžovatele ze dne 6.4.2009 tak, že soudkyně Městského soudu v Praze, JUDr.Irena Karpíšková, není vyloučena z projednávání a rozhodování věci, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 32 Cm 127/2007. Stěžovatel považuje takový postup Vrchního soudu v Praze za protiústavní a porušující jeho právo na spravedlivý proces, neboť "je nemyslitelné uvažovat o spravedlivém procesu všude tam, kde nelze objektivně vyloučit pochybnosti nejen o nepodjatosti soudce, ale i soudu". Stěžovatel dodává, že i když ustanovení §14 o. s. ř. váže námitku podjatosti k uplatnění práva na nezávislý a nestranný soud k poměru soudce k věci, účastníkům, nebo jejich zástupcům, nemůže ustanovení §14 o. s. ř. občana zbavit práva na nezávislý a nestranný soud v případech, kdy pravomoc k prošetření poměru soudce k věci a účastníkům má pouze státní orgán. Stěžovatel je přesvědčen, že ustanovení §14 o.s.ř. nelze aplikovat způsobem, který by připouštěl, že navzdory zákazu nezadatelnosti, nezcizitelnosti, nepromlčitelnosti a nezrušitelnosti práva na spravedlivý proces lze článkem 36 odst. 4 Listiny právo na nezávislý a nestranný soud jako základní pilíř práva na soudní ochranu omezit, či dokonce popřít. Stěžovatel proto uzavírá, že ústavní stížností napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když Vrchní soud v Praze nezkoumal podle čl. 95 Ústavy, zda ustanovení §14 o. s. ř. je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si spisový materiál či vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Vrchního soudu v Praze nedošlo.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení takového rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Ústavní soud se k problematice podjatosti soudce již mnohokrát v minulosti vyjadřoval a to i ve věci stěžovatele v usnesení ze dne 23. 2. 2010, I. ÚS 2852/09, ve kterém bylo odkazováno na závěry Ústavního soudu týkající se této problematiky vyslovené v nálezu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05. Vhledem k tomu, že jsou tyto závěry stěžovateli z odůvodnění citovaného usnesení Ústavního soudu známy, postačí pro stručnost na ně v nyní projednávané věci pouze odkázat.
Jak již stěžovateli také Ústavní soud sdělil v odůvodnění výše citovaného usnesení ze dne 23. 2. 2010, I. ÚS 2852/09, v nálezu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, dospěl Ústavní soud k závěru, že pro vyloučení je třeba "posoudit vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, v daném případě současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. ... Pokud jde o druhé hledisko, nelze v daném případě obecně takovýto bezprostřední vztah nalézt, a to přinejmenším vůči skutečně všem soudcům daného soudu, neboť nikoliv všichni vyloučení soudci se podíleli na projednávání dané věci." V dané věci sice směřovala ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu, kterým byli vyloučeni všichni soudci Okresního soudu v Hodoníně z projednávání a rozhodování předmětné věci na svůj vlastní návrh, avšak závěry Ústavního soudu, z nichž je zřejmá akcentace vztahu mezi podjatostí soudce a jeho přímé účasti na projednávané věci, dopadají i na nyní projednávanou věc.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Vrchní soud v Praze postupoval zcela v mezích ústavnosti, pokud se ve svém napadeném rozhodnutí zabýval pouze otázkou podjatosti soudkyně, jíž věc byla přidělena. Takový postup zcela odpovídá požadavkům kladeným 14 odst. 1 o. s. ř. a je v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu. Jde o postup ústavně souladný a proto nebyl shledán důvod k stěžovatelem navrhovanému postupu dle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud podotýká, že právě z důvodů naplnění obsahu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod soudy ve smyslu §14 o. s. ř. vyzývají účastníky řízení v občanském soudním řízení k tomu, aby se vyjádřili, zda uplatňují námitku podjatosti vůči konkrétním ve věci rozhodujícím soudcům. Námitka podjatosti vůči soudcům, kteří v projednávané věci nerozhodují, by tak byla zcela irelevantní.
Námitka uplatněná stěžovatelem proti předsedovi Ústavního soudu JUDr. Pavlu Rychetskému, je bezpředmětná, neboť tento se na rozhodování nyní projednávané věci žádným způsobem nepodílí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu