ECLI:CZ:US:2010:1.US.1018.09.1
sp. zn. I. ÚS 1018/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B. CSc., zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem, se sídlem Lidická 23b, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 39 T 14/99, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 2 To 63/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 5 Tdo 606/2008, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2009, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 39 T 14/99 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl uznán vinným dvěma trestnými činy zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spočívajícími v tom, že jako člen orgánu a účastník na podnikání dvou organizací se stejným nebo obdobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit jinému výhodu a prospěch uzavřel smlouvu na úkor jedné z nich a tímto získal pro jiného prospěch velkého rozsahu. Stěžovatel rovněž napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 2 To 63/2007 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jímž vrchní soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil podle §128 odst. 4 za použití §35 odst. 1 trestního zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 3 trestního zákona do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen též peněžitý trest ve výměře 1.000.000 Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil odvolací soud obviněnému podle §54 odst. 3 trestního zákona náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Dále byl stěžovateli uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 7 let. Stěžovatel napadl též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 5 Tdo 606/2008 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Stěžovatel má jednak za to, že soud prvého i druhého stupně svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Připomíná, že soudní rozhodnutí musí být úplné a přesvědčivé co do svého odůvodnění, neboť jen tak lze zabránit svévolným rozhodnutím veřejné moci a má tedy za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je dále přesvědčen, že jednání, které bylo předmětem obžaloby nebylo obchodním zákoníkem zakázáno. Připomíná, že právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů. Proto, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku (ultima ratio), nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci. Jak poukázal ve svém dovolání k Nejvyššímu soudu, v době, kdy byla uzavřena komisionářskou smlouva, tedy dne 9. 8. 1994, neznal obchodní zákoník institut ovládací smlouvy. Pozdější právní úprava s účinností od 1. 1. 2001 upravila v §66a odst. 8 přesně tu situaci, kterou o 7 let dříve řešil stěžovatel, když komisionářskou smlouvu uzavíral. V předmětném ustanovení obchodního zákoníku se praví, že: "Nebyla-li uzavřena ovládací smlouva, nesmí ovládající osoba využít svého vlivu k tomu, aby prosadila přijetí opatření nebo uzavření takové smlouvy, z nichž může ovládané osobě vzniknout majetková újma, ledaže vzniklou újmu uhradí nejpozději do konce účetního období, v němž újma vznikla, anebo bude v téže době uzavřena smlouva o tom, v jaké přiměřené lhůtě a jak bude ovládající osobou tato újma uhrazena." Nastolený protiprávní stav tak může být do konce účetního období ze zákona napraven náhradou škody nebo uzavřením dohody o náhradě škody, třebaže vlastní jednání neslo po formální stránce znaky trestného činu. Samotný protiprávní stav je odstraněn již uzavřením dohody, nikoli skutečnou náhradou újmy. Jak vyplynulo z dokazování v nalézacím řízení, došlo k ukončení komisionářské smlouvy, byla uzavřena dohoda o uznání dluhu, část finančních prostředků byla vrácena a zbytek byl splácen. Stěžovatel se tedy choval přesně tak, jak by to od něho vyžadoval obchodní zákoník účinný od 1. 1. 2001. S touto jeho argumentací se Nejvyšší soud vypořádal tak, že stejně by jeho jednání nebylo beztrestné, neboť by mohlo být nepochybně trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 5 trestního zákona, jehož skutková podstata byla zařazena do trestního zákona s účinností od 1. 1. 1998 (str. 10 a 11 odůvodnění). Nejvyšší soud tak v podstatě konstatuje, že je jedno, že se nemuselo jednat o trestný čin zneužívání informací v obchodním styku, neboť to mohl být trestný čin úplně jiný a to úvěrový podvod (ve skutečnosti nemohl, neboť v roce 1994, kdy byla úvěrová smlouva uzavřena, trestný čin úvěrového podvodu nebyl ve zvláštní části trestního zákona uveden). Stěžovatel se domnívá, že tímto byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud i Vrchní soud vyjádřily přesvědčení, že stěžovatelem napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení jim namítaných základních práv.
Krajské státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Nejvyšší soud v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dále pak uvedl, že je toho názoru, že jeho usnesením nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani k porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, jak tvrdí stěžovatel. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž na ústavní stížnosti setrval.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 39 T 14/99 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla nedostatečně odůvodněna, a rovněž nenalezl ani jiné vady, které by měly být důvodem k jeho zásahu. Ke stěžovatelově poukazu na obchodněprávní aspekty případu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se touto argumentací stěžovatele důkladně zabýval a podrobně se s ní vypořádal. Jeho tvrzení, že obecné soudy ignorovaly obchodněprávní stránku věci, neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel předkládá v ústavní stížnosti svůj právní názor, jak by dle jeho přesvědčení měla být věc posouzena, ten však byl Nejvyšším soudem zevrubně rozebrán a vyvrácen. Důvody, pro které Nejvyšší soud stěžovateli a jeho přesvědčení, že vzhledem k uzavření dohody k uhrazení újmy není dána trestnost jeho činu, nepřisvědčil, přitom stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukuje jen velmi omezeně a nepřesně. Ústavní soud dále pro stručnost plně odkazuje na str. 7-11 usnesení Nejvyššího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu