ECLI:CZ:US:2010:1.US.1050.10.1
sp. zn. I. ÚS 1050/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č.p. 397, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2010, sp. zn. 23 Co 28/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:
Stěžovatel vystupoval v řízení uvedeném u Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 8 C 1272/2002 jako soudem ustanovený znalec. Usnesením Okresního soudu v Mělníku, č. j. 8 C 1272/2002-188 z 20. 11. 2009, mu byla odepřena odměna za dva znalecké posudky, jím pro toto řízení vypracované (výrok I). Výrokem II byla stěžovateli přiznána náhrada cestovních a jiných výdajů. Okresní soud totiž dospěl k závěru - zjednodušeně řečeno - že stěžovatel znalecké posudky vyhotovil opožděné a nekvalitně. Proti tomto rozhodnutí podal stěžovatel 17. 12. 2009 včasné odvolání (okresnímu soudu doručené 21. 12. 2009) s tím, že zdůvodnění svého odvolání zašle soudu neprodleně po jeho vyhotovení (srov. č.l. 194 spisu Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 8 C 1272/2002, který si Ústavní soud vyžádal). Usnesením z 6. 1. 2010, č. j. 8 C 1272/2002-198, vyzval okresní soud stěžovatele, aby svoje odvolání ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto usnesení doplnil tak, aby bylo patrno, v jakém rozsahu předchozí rozhodnutí napadá, v čem spatřuje nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudů a čeho se odvoláním domáhá. Dále stěžovatele poučil, že nedoplní-li odvolání ve stanovené lhůtě, může být jeho odvolání odmítnuto; toto usnesení nabylo právní moci dne 11. 1. 2010 (srov. č.l. 198). Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 28/2010-203 ze dne 21. 1. 2010 bylo stěžovatelovo odvolání odmítnuto. Krajský soud konstatoval, že vzdor poučení od okresního soudu stěžovatel svoje odvolání nedoplnil a neučinil tak ani do rozhodnutí odvolacího soudu, tj. do dne 21. 1. 2010. Za tohoto stavu postupoval odvolací soud podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. a odvolání odmítl, neboť přes výzvu soudu prvního stupně nebylo doplněno a v řízení proto pro tento nedostatek nelze pokračovat. Ze soudního spisu přitom plyne, že stěžovatel svoje odvolání doplnil až 29. 1. 2010, srov. č.l. 206.
Stěžovatel má za to, že v řízení, jež vyústilo ve vydání naposledy citovaného rozhodnutí krajského soudu, bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces garantované mu zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve vztahu k odvolacímu řízení pak v ústavní stížnosti mj. namítá, že lhůta 3 dnů k doplnění odvolání byla nepřiměřeně krátká. To, že své odvolání nedoplnil, nebrání podle jeho názoru jeho věcnému projednání před krajským soudem. Rozhodování soudu o odměně znalce je totiž rozhodováním z moci úřední. Proto i odvolací soud měl přezkoumat věcnou správnost prvostupňového rozhodnutí o odměně znalce z "moci úřední", a to v kontextu všech skutečností, prodávajících se ze spisu.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda byly splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatňováním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Výjimku z tohoto pravidla pak mj. představuje ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
V kontextu právě projednávané věci je nutno - podle přesvědčení Ústavního soudu - vyložit daný předpis tak, že stěžovatel musí opravné prostředky v řízení před obecnými soudy využít řádně a v souladu s požadavky zákona. Musí v nich tedy alespoň v nejzákladnějších rysech předestřít instanci, jež bude o opravném prostředků rozhodovat, mimo jiné - vedle dalších náležitostí - to, v čem spatřuje nesprávnost (nezákonnost) předchozího rozhodnutí. (V tomto směru lze poukázat na ustanovení §205 odst. 1 o. s. ř.) Trvá-li zákonodárce na tom, aby stěžovatelé před podáním ústavní stížností vyčerpali všechny procesní prostředky v rámci jednoduchého práva, nečiní tak bezdůvodně. Naopak, chce stěžovatelům poskytnout co možná nejširší možnost ochrany jejich práv, a to takovou, která může - při splnění stanovených podmínek - jejich právní postavení pozitivně ovlivnit. Využije-li stěžovatel - jako v právě projednávaném případě - opravný prostředek natolik formálním způsobem, že ho již z povahy věci nelze považovat za řádnou ochranu vlastních práv - a to v situaci, kdy stěžovatel zjevně prostor pro efektivní bránění svých práv měl - není možné považovat požadavek vyčerpání procesních prostředků určených k ochraně práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu za splněný.
Tvrdí-li pak stěžovatel v rámci své argumentace, že měl krajský soud rozhodnutí prvostupňového soudu týkající se odměny znalce přezkoumat "z moci úřední" - tedy aniž by musel svoje odvolání proti rozhodnutí o odepření odměny za vypracování znaleckých posudků jakkoli odůvodňovat - pak se tato jeho úvaha pohybuje zcela mimo rámec právních předpisů relevantních pro daný typ řízení. Relevantní není ani ta stěžovatelova námitka v této souvislosti vznesená, že mu byla soudem stanovena příliš krátká lhůta k podání odvolání (3 dny). Krajský soud totiž odmítl stěžovatelovo odvolání až 10 dnů poté, co se výzva soudu k odstranění vad podání do jeho faktické dispozice dostala (srov. doručenka na č.l. 198). Stěžovatel si přitom byl již při sepsání blanketního odvolání (17. 12. 2009) nutnosti jeho doplnění dobře vědom, což ostatně v uvedeném odvolání sám výslovně uvedl.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout. V právě projednávané věci totiž není splněno ani shora zmíněné kritérium podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) cit. zákona (k výkladu těchto pojmů srov. např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 387).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2010
Vojen Guttler v. r.
soudce zpravodaj