ECLI:CZ:US:2010:1.US.1075.10.1
sp. zn. I. ÚS 1075/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) H. V., 2) M. M. a 3) M. K., všech zastoupených Mgr. J. G., advokátkou, a stěžovatelky 4) Mgr. J. G., zastoupené Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem Praha 4 - Podolí, Vápencová 569/13, proti vyrozumění Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 9. 2. 2010, čj. ORII-14801-10/TČ-2009-001277, a postupu policejního orgánu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 12. 4. 2010, H. V., M. M., M. K. a Mgr. J. G. (dále jen "stěžovatelé") navrhli zrušení shora označeného vyrozumění Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") pro porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 5, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále žádali, aby Ústavní soud přezkoumal celou věc a zakázal policejnímu orgánu pokračovat v porušování jejich práv.
Stěžovatelé uvedli, že podali podnět k prověření, zda nedošlo vůči nim ke spáchání trestného činu pomluvy podle §206 trestního zákona, v souvislosti s článkem "Ať zůstává mír s touto krajinou....." uveřejněným na internetu pod www.sinagl.bigbloger.lidovky.cz. Podle názoru stěžovatelů se trestného činu pomluvy měla dopustit H. V., která v průběhu jednání u Městského soudu v Praze dne 18. 9. 2009, na chodbě, bez důkazů a lživě obvinila stěžovatele M. M. z toho, že má poměr s M. K. a s Mgr. J. G. Obě pak lživě obvinila z téhož, přičemž u Mgr. J. G. používala dehonestujícího oslovení "G.". Nepravdivě informovala i o počátku turné Golden Kids. O H. V. se vyjádřila, že upadá, což je zlovolná lež, úmyslně vedená proti všem uvedeným osobám. Policejní orgán se věcí nezabýval, protože se jedná o osoby stěžovatelů. Svými rozhodnutími dávno zmíněnou lež a pomluvu legalizoval a odmítl se zabývat trestným činem pomluvy. Obojí považují stěžovatelé za protiústavní a protizákonné. Ochranu prostřednictvím občanskoprávního řízení, na které je policejní orgán odkázal, považují za nedostatečnou a neúčinnou.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného "vyrozumění" Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V daném případě je zřejmé, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní relevanci, byť obsahuje rozsáhlou argumentaci podřazenou pod výčet údajně porušených základních práv a svobod. Výhrady stěžovatelů nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s policejním orgánem, který se s jejich podnětem již přiměřeně vypořádal. Stěžovatelé tedy nepřípustně očekávají, že Ústavní soud podrobí vyrozumění policejního orgánu dalšímu instančnímu přezkumu a staví tak Ústavní soud do pozice přezkumného orgánu v oblasti podústavního práva. Tím však Ústavní soud není. Skutečnost, že stěžovatelé se závěry policejního orgánu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V této souvislosti je nutno poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, zabývající se problematikou trestního práva jako "ultima ratio". Z ní vyplývá neexistence subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby na ústavní (ani "podústavní") úrovni na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin.
S ohledem na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech stěžovatelů (viz např. sp. zn. II. ÚS 2989/08, III. ÚS 564/10 a další), v nichž velmi podrobně vyložil svoji judikaturu, týkající se uvedené problematiky, Ústavní soud nepovažuje za nutné znovu tyto závěry opakovat. Proto odkazuje na ústavněprávní argumentaci obsaženou v odůvodnění označených usnesení.
Policejní orgán se podnětem stěžovatelů zabýval a po řádném prověření jejich podnětu nezjistil žádné skutečnosti důvodně nasvědčující spáchání trestného činu pomluvy. Poukazem na výklad skutkové podstaty trestného činu pomluvy uvedl, že nelze prokázat, zda řečené údaje jsou skutečně bezvýhradně nepravdivé. V této souvislosti citoval i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, že záměrem zákonodárce při postihu deliktů poškozujících čest a dobrou pověst člověka zjevně bylo vyvozovat z takových útoků primárně odpovědnost podle občanského práva. (...) Jen útoky nejzávažnější povahy by měly zakládat odpovědnost trestněprávní (sp. zn. 7 Tdo 726/2004). Policejní orgán poukazem na zásadu ultima ratio (krajní prostředek) stěžovatele odkázal na civilní řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že nelze akceptovat tvrzení, že by se policejní orgán podstatou věci vůbec nezabýval proto, že se jedná o "osoby stěžovatelů" a také proto, že se mu skutková podstata trestného činu pomluvy "nelíbí". Policejní orgán se podnětem stěžovatelů zabýval. Svůj postup a závěr ústavně souladným způsobem odůvodnil. V projednávané věci tedy k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo.
Stěžovatelům zůstávají nadále zachovány existující a účinné prostředky k ochraně jejich práv v oblasti občanskoprávní, kterých si jsou, s ohledem na tvrzení v ústavní stížnosti o jejich údajné neefektivitě, vědomi. Je pouze na stěžovatelích, zda je využijí a jak.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu