ECLI:CZ:US:2010:1.US.1093.10.1
sp. zn. I. ÚS 1093/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti I. D., M. D. a Ing. J. D., všichni zast. Mgr. Karlem Fischerem, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8.11.2007, č.j. 20 Co 4/2007-554, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 8.11.2006, č.j. 6 C 113/2004-511, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Regionálního muzea Náchod, sídlem Zámek 1284, Náchod, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé podanou ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud"), jež byly vydány v řízení, v němž se domáhali vydání věcí - sbírkových předmětů. Uvedli, že okresní soud co do jednoho předmětu žalobě vyhověl a co do ostatních věcí žalobu zamítl. Zamítnutí odůvodnil nedostatečnou identifikací požadovaných předmětů a problémem je jejich ztotožnění s předměty zapůjčenými jejich právním předchůdcem vedlejšímu účastníkovi (resp. jeho právnímu předchůdci). Stěžovatelé napadli rozsudek soudu I. stupně odvoláním, v němž s tímto závěrem polemizovali, krajský soud změnil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl, že žaloba se zamítá i ve věci vydání sbírkového předmětu, o jehož vydání prvostupňový soud rozhodl (protože údajně žalobci nejsou schopni prokázat vlastnictví). V ostatním rozsudek soudu I. stupně potvrdil (ztotožnil se s odůvodněním). Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání (v první části přípustné z důvodu otevřené diformity, ve druhé části tzv. nenárokové). Podle stěžovatelů došlo v postupu krajského soudu a okresního soudu k porušení Ústavou chráněných základních práv a svobod, neboť zmíněné jednání bylo v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v nichž je zakotvené právo každého na spravedlivý proces. Dále tvrdí i porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek. V další části návrhu pak podrobně uvádějí skutečnosti související s předáním sbírkových předmětů, jejich označení, vztahem města Červený Kostelec a vedlejšího účastníka.
Na základě uvedených tvrzení stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 6 C 113/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé, jako dědici, se žalobou (po výzvě soudu s opraveným petitem) domáhali vydání souboru movitých věcí - sbírkových předmětů - po zemřelém ing. J. D., jenž je měl ve vlastnictví, a které v letech 1936 a 1939 zapůjčil do sbírek Muzejního spolku pro Červený Kostelec a okolí. Sbírkové předměty byly v roce 1965 předány do sbírek Okresního vlastivědného muzea v Náchodě, nyní se nacházejí ve sbírkách vedlejšího účastníka. Po několika ústních jednáních a po obsáhlém dokazování rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 8.11.2006, č.j. 6 C 113/2004-511, jímž uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vydat jednu konkrétní movitou věc (rakouský kord pro státní úředníky), ohledně ostatních věcí žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelé sice mají aktivní legitimaci, musí však prokázat, že uvedené věci byly ve vlastnictví zůstavitele a že žalovaný (tj. vedlejší účastník) je neprávem zadržuje; pro úspěch sporu musí také dojít ke ztotožnění věcí, které vlastnil ing. J. D. s věcmi převzatými vedlejším účastníkem (resp. jeho právním předchůdcem) a s věcmi, jejichž vydání se žádá. Zdůraznil, že v rámci rozsáhlého dokazování nepředložili stěžovatelé jediný věrohodný důkaz o tom, že zemřelý zůstavitel vlastnil právě ty konkrétní věci, jejichž vydání se domáhají, a že žádná předložená listina ani slyšený svědek neprokazují jejich tvrzení, že právě sbírkové předměty, které žádají vydat (až na rakouský kord pro státní úředníky) jsou ty konkrétní sbírkové předměty, které měl zapůjčit jejich právní předchůdce. Proti prvostupňovému rozsudku podaly obě strany odvolání, na jejichž základě krajský soud rozsudkem ze dne 8.11.2007, č.j. 20 Co 4/2007-554, změnil rozsudek soudu I. stupně jen tak, že návrh na vydání rakouského kordu pro státní úředníky zamítl, v ostatním ho potvrdil. Změnový výrok odůvodnil neunesením důkazního břemene ohledně jeho vlastnictví, potvrzující výrok ztotožněním se zjištěným skutkovým stavem a právními závěry soudu I. stupně. Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3.2.2010 tak, že v části směřující proti změnovému výroku ho zamítl (po zjištění, že není dán dovolací důvod, podle něhož by rozsudek odvolacího soudu vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), ve zbývající části odmítl pro jeho nepřípustnost (podstata dovolání v této části je založena na námitkách nesprávného hodnocení důkazů a na tvrzení, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy; nejde proto o řešení právní otázky, která by mohla navodit zásadní význam rozhodnutí).
III.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je zčásti nepřípustný a zčásti je zjevně neopodstatněný.
Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je její podání proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (srov. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ve smyslu tohoto ustanovení proto bylo třeba, aby stěžovatelé napadli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.2.2010, č.j.l 22 Cdo 2507/2008-601, jinak je jejich návrh proti výroku I. rozsudku krajského soudu ze dne 8.11.2007, č.j. 20 Co 4/2007-554, nepřípustný. To však stěžovatelé neučinili.
Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a uzavírá, že žádné porušení nebylo zjištěno.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se reivindikační žalobou ve smyslu §126 obč. zákoníku vydání movitých věcí, které žalovaný neoprávněně u sebe zadržuje. Je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá na usnesení důkazního břemene ohledně svých tvrzení determinovaných hmotněprávním vztahem, tj. žalobce v takovém sporu musí prokázat, že nastaly skutečnosti, na jejichž základě nabyl vlastnictví, a prokázat, že žalovaný mu věc neoprávněně zadržuje.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy velmi podrobně hodnotily naplnění podmínek úspěšnosti reivindikační žaloby a zjistily, že tyto podmínky nejsou dány, proto nelze poskytnout ochranu pouze tvrzenému vlastnickému právu stěžovatelů. Dále Ústavní soud kvituje, že závěry obecných soudů jsou podrobně a výstižně odůvodněny, tudíž v tomto směru dostály obecné soudy své povinnosti plynoucí z respektování ústavně právních kautel. Jestliže tedy soudy neshledaly unesení důkazního břemene ohledně tvrzení nezbytných skutečností k úspěchu žaloby na vydání věci, nemohlo v průběhů řízení před nimi dojít k porušení základního práva stěžovatelů na ochranu jejich majetku.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního .
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V části, v níž se stěžovatelé domáhali vydání rakouského kordu pro státní úředníky, je ústavní stížnost nepřípustná, proto ji Ústavní soud odmítá podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu