ECLI:CZ:US:2010:1.US.1118.10.1
sp. zn. I. ÚS 1118/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. R., zastoupené JUDr. Lukášem Kuboněm, advokátem se sídlem Praha - západ, Choteč 64, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007, čj. 30 Cm 40/2006 - 14, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010, čj. 5 Cmo 346/2007 - 77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora označených usnesení, z nichž prvým Městský soud v Praze zamítl její návrh na obnovu řízení ve věci sp. zn. 30 Sm 217/2005. Poté co věc prošla odvolacím i dovolacím řízením, Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením ze dne 2. 3. 2010, čj. 5 Cmo 346/2007 - 77, usnesení Městského soudu v Praze potvrdil. Podle stěžovatelky došlo vydáním těchto rozhodnutí k porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka m.j. uvedla, že zároveň s ústavní stížností podala dovolání a požádala Ústavní soud o pečlivé zvážení, zda je v jejím případě dán důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Tvrdí, že v jejím případě jsou splněny podmínky §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její zájmy. Lze totiž důvodně očekávat, že řízení u Nejvyššího soudu bude trvat 2 roky, což dovozuje ze skutečnosti, že předcházející dovolací řízení v této věci po tuto dobu trvalo. Dále uvedla, že nevěří tomu, že by Nejvyšší soud na základě jejího dovolání zrušil napadené usnesení Vrchního soudu, který neprováděl žádné nové dokazování a rozhodl plně v souladu s názorem vysloveným Nejvyšším soudem.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (tzv. zásada subsidiarity). Výjimky z tohoto ustanovení upravuje §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle této úpravy Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, když není splněna podmínka subsidiarity, jestliže ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodstranitelná újma.
Ústavní soud však nemůže brát v úvahu argument stěžovatelky, která nevěří tomu, že by Nejvyšší soud, na základě jejího dovolání, zrušil napadené usnesení Vrchního soudu. V souladu se svou judikaturou Ústavní soud posuzuje vyčerpání zákonných procesních prostředků především z hlediska procesního, nikoli obsahového. Rovněž zásadně neklade důraz na to, aby tyto procesní prostředky byly efektivní v tom smyslu, zda také mohou skutečně vést k řešení, jehož se stěžovatelka domáhá (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 446/04). Zmíněná "nevíra v úspěch v dovolacím řízení" nemůže být uznána jako důvod pro postup Ústavního soudu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelkou uplatněné výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka tvrdí přesah vlastních zájmů, aniž však toto své tvrzení patřičně doložila, a polemizuje pouze se skutkovými okolnostmi případu.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele je nutno, jako každou výjimku, vykládat restriktivně a lze ji aplikovat jen v mimořádných případech. Řešení v ústavní stížnosti nastolené otázky musí mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky opakovatelnosti a neomezenosti konkrétní věci. Podstatný přesah vlastních zájmů může být odůvodněn potřebou zrušit neústavní právní předpis, potřebou zrušit předpis, který vyvolává v praxi potíže a vyžaduje novelizaci, event. se věc svou povahou dotýká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství sporů, případně je dána potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu, či je dána potřeba respektování nálezů Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1720/09). Takové okolnosti Ústavní soud v dané věci neshledal.
Ústavní stížnost je tedy nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, což je důvod pro její odmítnutí soudcem zpravodajem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu