ECLI:CZ:US:2010:1.US.1147.10.1
sp. zn. I. ÚS 1147/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů R. I. W., a T. T. M., obou zastoupených JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou AK Na Truhlářce 1455/13, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2010, č. j. 30 Co 26/2010-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Opírají ji zejména o následující důvody.
Okresní soud Praha - západ rozhodl rozsudkem ze dne 20. 10. 2009 pod č. j. 5 C 275/2008-84, tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví k nemovitostem v jeho rozhodnutí specifikovaným. Podílovými spoluvlastníky těchto nemovitostí se stali žalující stěžovatelé, a to každý v rozsahu jedné poloviny s tím, že jsou povinni zaplatit žalovanému Městu Roztoky, na vyrovnaní podílu částku 3.836.805,- Kč, a to každý jednou polovinou této částky. V citovaném rozsudku dále Okresní soud Praha - západ rozhodl o znalečném. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalované Město Roztoky je povinno nahradit žalobcům (stěžovatelům) náklady řízení ve výši 2.000,- Kč.
Proti shora uvedenému rozsudku, a to pouze do výroku o náhradě nákladů řízení, podali stěžovatelé odvolání. V jeho odůvodnění mimo jiné výslovně uvedli, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení, pokud jde o samotnou výši odměny za zastupování advokátem, měl Okresní soud Praha - západ vycházet ze sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, to je vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb." nebo "paušální vyhláška"), a dále pak i vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif" nebo "AT"), pokud se týká náhrady režijních paušálů. Z výše uvedeného bylo tedy podle stěžovatelů jasně patrno, že stěžovatelé, od žalovaného od počátku sporu, prokazatelně žádali náhradu nákladů řízeni podle zákona, tedy v plné výši.
Stěžovatelé dále uvedli, že dne 29. 1. 2010 vydal Krajský soud v Praze pod č. j. 30 Co 26/2010-114, usnesení, kterým, k jejich odvolání, změnil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 10. 2009, č. j. 5 C 275/2008-84, ve výroku IV. o nákladech řízení, tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení 115.236,- Kč do tří dnů od právní moci. V odůvodnění svého usnesení - podle stěžovatelů - odkázal na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a na §151 odst. 1 o. s. ř. a prohlásil, že stěžovatelé (žalobci) měli v řízení plný úspěch. V rozporu s výše uvedenými odkazy na jednotlivá zákonná ustanovení však krajský soud v závěru napadeného rozhodnutí překvapivě konstatoval, že stěžovatelé mají sice nepochybně zákonný nárok na vyšší odměnu (zastupování více účastníků dle §19a citované vyhlášky a úhradu soudního poplatku), nicméně tuto část náhrady nákladů řízení stěžovatelům již nepřiznal.
Podle stěžovatelů je takové rozhodnutí v rozporu s výsledkem řízení, resp. se zásadou o rozhodování o náhradě nákladů řízení dle výsledku řízení. Na této skutečnosti nic nezmění a nemůže změnil ani odkaz krajského soudu na stěžovateli požadovanou a jimi vypočtenou konkrétní částku odměny dle paušální vyhlášky, neboť jestliže stěžovatelé požadovali, z důvodu zřejmé nesprávnosti v počtech, méně než jim ze zákona náleželo, nelze dovozovat, že se této části svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdali.
Stěžovatele příkladmo odkázali na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 892/2008 z 26. 3. 2009) a na usnesení Krajského soudu v Plzní ze dne 31. 12. 1997, sp. zn. 11 Co 677/1997 (publikovaného v Bulletinu advokacie č. 9/1998, str. 61), kde se podle citace stěžovatelů mj. praví, že "... Naopak ve výroku o nákladech řízení podle §142 odst. 1 o.s.ř. není soud vázán návrhem účastníka a může jej i překročit". Pokud Krajský soud v Praze postupoval tak, že se držel výpočtu přesně definované částky, kterou stěžovatelé v odvolání uvedli, ač jako soud musel vědět, že podle právních předpisů jim může přiznat náhradu nákladů vyšší, pak porušil principy zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem Praha - západ evidovaný pod sp. zn. 5 C 275/ 2008. Zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 10. 2009, č. j. 5 C 275/2008-84, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví k tam specifikovaným nemovitostem mezi stěžovateli a Městem Roztoky (parafráze výroku I). Nově se spoluvlastníky těchto nemovitostí stali stěžovatelé (každý z jedné polovině) s tím, že se mají finančně vypořádat s Městem Roztoky (parafráze výroku II a III). Dále soud v tomto rozsudku stanovil: "Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 2.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobců" (výrok IV). "První žalobce je povinen nahradit státu znalečné ve výši 1.978,50 Kč, druhá žalobkyně je povinna nahradit státu znalečné ve výši 1.978,50 Kč a žalovaný je povinen nahradit státu znalečné ve výši 3.957,- Kč, všichni do l5ti dnů od právní moci tohoto rozsudku do pokladny Okresního soudu Praha-západ" (výrok V).
Proti citovanému výroku IV. rozsudku vztahujícího se k náhradě nákladů řízení podali stěžovatelé odvolání. V něm mj. uvedli (srov. č.l. 96 - 99 in fine):
"Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, pokud jde pak o samotnou výši odměny za zastupování advokátem, měl Okresní soud pro Prahu-západ vycházet ze sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, to je vyhl. MS ČR č. 484/2000 Sb., §1 odst. 1, §2 odst. 1,2 a §3 odst. 1, a dále pak i z AT, to je vyhl. MS ČR č. 177/1996 Sb., §13 odst. 3, pokud jde o náhradu 4 režijních paušálů (převzetí a příprava sporu, sepis žaloby, další jednání s klienty a účast na soudním jednání). S ohledem na výše uvedené navrhují, aby odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 20.10.2009, čj.: 5 C 275/2008-84 ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení celkem částku 115.236,-Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a dále nahradit jim náklady odvolacího řízení."
O tomto odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením č. j. 30 Co 26/2010-114 ze dne 29. 1. 2010 tak, že "Rozsudek soudu I. stupně se v napadeným výroku IV. o nákladech řízení účastníků mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 115.236,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet právního zástupce žalobců JUDr. Lenky Rivolové, advokátky.[...] Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet právní zástupkyně žalobců JUDr. Lenky Rivolové, advokátky."
Krajský soud v Praze uvedl v odůvodnění tohoto usnesení následující.
"Bylo tedy na místě postupovat dle ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že je nepochybné, že žalobci měli v tomto řízení plný úspěch. Je nepochybné, že soud zcela vyhověl jejich žalobě, pokud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků, předmětnou nemovitost přikázal do podílového spoluvlastnictví obou žalobců v podílech tak jak bylo navrhováno a rovněž vypořádací podíl, tak jak byl navrhován v žalobě ve věcí samé, je téměř identický s tím, jak byl vyčíslen ve výroku III. napadeného rozsudku. Za těchto okolností neexistoval jediný důvod, pro který by neměla být přiznána žalobcům plná náhrada nákladů řízení, spočívající v jejich právním zastoupení.
Vzhledem k výše uvedenému byl tedy rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku III.(zjevně správně IV - poznamenal Ústavní soud) o nákladech řízení účastníků před soudem I. stupně dle §220 odst. 1 o.s.ř. změněn s tím, že žalobcům byla přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 115.236,- Kč, tak jak výslovně sami požadovali.
Tyto náklady sestávají z paušální odměny ve výši 114.036,- Kč ( §4 odst. 2 písm. a) ve spojení s §3 odst. 1 bodu 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), a 4 úkonů právní služby po 300,- Kč, za účast u jednání u soudu I. stupně, příprava a převzetí zastoupení a sepis žaloby (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění). Je zřejmé, že by žalobci měli v zásadě nárok na vyšší odměnu (zastupování více účastníků dle §19a citované vyhlášky a úhradu soudního poplatku, nicméně za situace, kdy byla výslovně požadována náhrada nákladů řízení v přiznané výši 115.236,- Kč, byl odvolací soud touto částkou vázán.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §142 odst. 1, za použití §224 odst. 1 o.s.ř., když i v této fázi řízení měli žalobci plný úspěch. Byla jim tak přiznána odměna za právní zastoupení ve výši 1.000,- Kč (§14 odst. 3 citované vyhlášky) při zastupování více osob zvýšena o 30% (§19a), přičemž s ohledem na jediný úkon právní služby byla snížena o 50% (§18 odst. 1), což spolu sjedním úkonem právní služby 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění) činí celkem přiznaných 950,- Kč."
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze, který zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a souhlasil s případným upuštěním od ústního jednání podle §44 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Poněvadž toto vyjádření krajského soudu nevneslo do věci nic nového Ústavní soud z něho při svém rozhodování nevycházel a stěžovatelům je k event. replice ani nezasílal.
IV.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, po posouzení obsahu spisu a konkrétního napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval - což v ústavní stížnosti reflektují i stěžovatelé - (např. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 z 11. 7. 2006, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 42, č. 131), že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdyby úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku libovůle. Na druhou stranu i přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Výrok o nákladech řízení tedy musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k uložení povinnosti nahradit náklady řízení musí být, byť třeba stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. I. ÚS 401/06 z 26.10.2006, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 43, č. 196).
Lze tedy shrnout, že rozhodování o nákladech řízení dosahuje roviny ústavnosti (porušení základních práv či svobod) pouze ve výjimečných případech; to především tam, kde úvaha soudu je důsledkem libovůle, tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. Ani jedna z naznačených situací však podle přesvědčení Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala, což lze dovozovat i ze stručné rekapitulace uvedené pod bodem II tohoto usnesení.
K argumentaci stěžovatelů Ústavní soud ještě uvádí následující.
V prvé řadě je nutné si uvědomit, že jak paušální vyhláška, tak advokátní tarif - byť jsou oba tyto předpisy založeny na odlišném konstrukčním mechanismu - mají primárně za cíl (zjednodušeně řečeno) stanovit výši nákladů, jakou bude hradit jeden účastník soudního řízení jinému účastníkovi soudního řízení, a to zejména s důrazem na předvídatelnost maximální možné výše náhrady přiznané soudem. Pokud účastník řízení nespecifikuje výši požadovaných nákladů řízení, přizná jí soud podle pravidel zakotvených v citovaných právních předpisech. Na druhou stranu zmiňovaná pravidla jsou formulována obecně, nezohledňují okolností jednotlivého případu. To se pak může v konkrétním případě projevit například nejen v tom, že účastník řízení, jemuž by byla náhrada nákladů řízení přiznána, se této náhrady vzdá, ale z povahy věci jí může, ať už z jakýchkoliv důvodů, požadovat rovněž v menší míře, než jakou by mu tato obecná pravidla přisuzovala. Odkazovali-li stěžovatelé ve svém odvolání na jednotlivá ustanovení právních předpisů s tím, že na základě těchto odkazů správně stanovili výši celkové částky náhrady nákladů řízení, jejíž přiznání požadují, pak krajský soud v souladu s jejich návrhem i postupoval. Bylo by totiž proti principu autonomie vůle a proti respektu k člověku jako svobodnému a nezávislému jedinci, aby státní orgán (v tomto případě soud) a priori předpokládal, že si účastník řízení - nadto kvalifikované právně zastoupen - není svou vůlí jistý. Stěžovatelům lze jistě dát zapravdu v tom, že soud - je-li mu k tomu účastníkem řízení ponechán dostatečný prostor - sám stanoví výši náhrady nákladů řízení (iura novit curia); přitom však opět postupuje podle citovaných právních předpisů, o něž účastník svůj nárok opřel. Právě taková situace nastala i v této v souzené věci.
Tu totiž nelze přehlédnout, že právní zástupkyně stěžovatelů vyčíslila náklady řízení takto:
"Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, pokud jde pak o samotnou výši odměny za zastupování advokátem, měl Okresní soud Praha - západ vycházet ze sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním předpisem, to je vyhl. MS ČR č. 484/2000 Sb., §1 odst. 1, §2 odst. 1, 2 a §3 odst. 1, a dále pak i z AT, to je vyhl. MS ČR č. 177/1996 Sb., §13 odst. 3, pokud jde o náhradu 4 režijních paušálů (převzetí a příprava sporu, sepis žaloby, další jednání s klienty a účast na soudním jednání)." Navrhla, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 115.236,- Kč. Do této částky však nezahrnula, jak správně uvedl krajský soud, odměnu za zastupování více účastníků a náhradu soudního poplatku. Nešlo tedy pouze o zřejmou nesprávnost v počtech, jak stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají. I proto se Ústavní soud přiklání k argumentaci, kterou v napadeném rozhodnutí Krajský soud v Praze použil.
Stěžovatelé se konečně dovolávají konkrétních rozhodnutí Ústavního soudu a Krajského soudu v Plzni, jak je zřejmé ze závěru jejich ústavní stížnosti. Tato rozhodnutí sice vyjadřují názor obecně správný, leč na tuto konkrétní souzenou věc - se zřetelem na její specifika - bezprostředně nedopadají. Ostatně, je třeba vzít v úvahu i to, že uvedené rozhodnutí krajského soudu vychází z právního stavu před účinností citované paušální vyhlášky, takže jeho aplikačních hodnota je poněkud limitována i dobou jeho vzniku.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatelů napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu