ECLI:CZ:US:2010:1.US.1182.09.1
sp. zn. I. ÚS 1182/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věcí ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Brno, Anenská 8, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2009, čj. 57 Co 73/2009 - 97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, řádně a včas podané, stěžovatelka navrhla zrušení výroku I. výše označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud"), což odůvodnila tvrzením, že jeho vydáním došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jedná se o výrok, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Podle stěžovatelky odvolací soud posoudil otázku náhrady nákladů řízení zásadně odlišně od právního posouzení soudu prvního stupně, aniž by jí poskytl jakoukoli příležitost se k této změně vyjádřit. Zmíněné usnesení je pro stěžovatelku nepřípustně překvapivé. Odvolací soud aplikoval §150 OSŘ, aniž provedl řádné dokazování a jeho závěry stěžovatelka považuje za nepravdivé, svévolné a neodpovídající obsahu soudního spisu.
II.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 84 C 180/2007, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem zmíněného okresního soudu ze dne 20. 11. 2008, čj. 84 C 180/2007 - 87, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobkyně (zde stěžovatelky) a žalovaných k nemovitostem specifikovaným v rozsudku (výrok I.). Výrokem II. byly tyto nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví jednoho ze žalovaných, kterému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce a ostatním účastníkům řízení přiměřenou náhradu. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku IV. všem účastníkům řízení uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení. Okresní soud svůj výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mohl podat každý z účastníků řízení a jak stěžovatelka, tak ostatní účastníci se zrušením spoluvlastnictví souhlasili. Nelze proto hovořit o procesním úspěchu ani na straně stěžovatelky ani žalovaných. Za použití §142 odst. 2 OSŘ podotkl, že k samotnému vypořádání podílového spoluvlastnictví mohlo dojít již v dědickém řízení, za předpokladu větší vstřícnosti a snahy účastníků vyřešit věc s co nejmenšími náklady.
Po odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku, kterým napadla výroky III. a IV., týkající se náhrady nákladů řízení, Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelce, jako žalobkyni, právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovaným uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení.
Ke změně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně konstatoval, že okresní soud nesprávně aplikoval §142 odst. 2 OSŘ při rozhodování o nákladech řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že účastníci řízení byli v zásadě po celou dobu, jak před podáním žaloby, tak i v průběhu řízení před soudem prvního stupně, schopni se dohodnout ohledně způsobu vypořádání. Jednání však ztroskotala na neschopnosti dohodnout se na výši finanční náhrady za spoluvlastnický podíl požadovaný stěžovatelkou. Ta nakonec podala žalobu, které soud prvního stupně zcela vyhověl. Z uvedeného vyplývá, že s ohledem na úspěch žalobkyně ve věci by byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §142 odst. 1 OSŘ.
Odvolací soud však současně dospěl k závěru, že ve vztahu k žalovaným je na místě aplikace výjimečného ustanovení §150 OSŘ. Žalovaní rovněž neměli zájem zůstávat ve spoluvlastnickém svazku se stěžovatelkou, aktivně se účastnili jednání a s žalobou od počátku souhlasili. Vinu za to, že k dohodě nedošlo, nesou všichni účastníci řízení stejným dílem a skutečnost, že aktivnější ve vztahu k řešení věci soudní cestou byla stěžovatelka, nemůže jít k tíži žalovaných v tom směru, že budou zavázáni k náhradě nákladů řízení stěžovatelky.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).
Zároveň Ústavní soud v řadě rozhodnutí zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zakotven v ustanovení §18 občanského soudního řádu a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě (sp. zn. IV. ÚS 88/05, sp. zn. IV. ÚS 310/05, sp. zn. IV. ÚS 748/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87, svazek 38, nález č. 180 a svazek 42, nález č. 135).
O případ porušení principů spravedlivého procesu se v posuzované věci nejedná. Odvolací soud přisvědčil námitce stěžovatelky ohledně jejího úspěchu ve věci a konstatoval, že v dané věci jsou splněny podmínky aplikace ustanovení §142 odst. 1 OSŘ. Svůj závěr, že ve vztahu k žalovaným je na místě aplikace ustanovení §150 OSŘ, tedy důvody hodné zvláštního zřetele, srozumitelně odůvodnil, jak je výše uvedeno. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je v extrémním rozporu se skutečností či s obsahem spisu.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud při aplikaci §150 OSŘ nezvážil poměry všech účastníků řízení, je nutné vzít v úvahu, že v situaci, kdy stěžovatelka na základě rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví získala poměrně vysokou částku, nelze nepřiznání náhrady nákladů řízení brát jako značnou majetkovou újmu. Odvolací soud navíc změnil rozsudek soudu prvního stupně v tom smyslu, že náklady státu nesou pouze žalovaní, nikoli stěžovatelka.
Pokud stěžovatelka uvedla, že jí odvolací soud neumožnil vyjádřit se k možné aplikaci §150 OSŘ, je třeba na tomto místě uvést, že stěžovatelkou uvedená rozhodnutí Ústavního soudu se týkala odlišných případů, než je tato věc. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy není v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, není ani svévolné či excesivní. Odvolacím soudem zvolená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu. Z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že dostatečně objasnil a odůvodnil důvody, které jej vedly ke konečnému rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatelky a ostatních účastníků řízení.
Navíc lze, vzhledem k výši stěžovatelkou požadované náhrady nákladů řízení, jak vyplývá ze spisu, věc v rovině ústavněprávního přezkumu označit jako bagatelní a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 421).
IV.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení výše zmíněných práv stěžovatelky nedošlo, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu